Facebook
Instagram
Tématem měsíce července v rubrice Ženská tabu s Bárou Hlaváčkovou je hledání lásky. Tentokrát se moderátorka rozhodla otevřít vlastní srdce a vylíčit příběh osudového setkání se svým životním partnerem. Co se s člověkem děje, když potká svou dávno ztracenou druhou polovinu? A čím vším si musel těžce zkoušený pár projít?
„Žádnýho chlapa teď fakt nechci,“ svěřila jsem se kamarádce Míše cestou na stubaiský ledovec v rakouských Alpách. „Po té poslední zkušenosti si budu užívat, že jsem sama a žádným mužem se zabývat nebudu.“ A víte, co se říká? Když chcete rozesmát pána boha, povězte mu o svých plánech. A tak jsem to měla i já.
V samoobsluze najednou přede mnou stál on
Jízdy na prkně v čerstvém prašanu a k tomu párkrát nosem rovnou do sněhu. Takový den na snowboardech ve třech tisících dá zabrat a chce to odměnu ještě před večerním odchodem do baru. Sklenka lehkého rakouského Grüner Veltliener byla pravá volba. Pro mě. Míša dostala chuť na čokoládou. Společně jsme zamířily do malé sámošky ve vesničce Neustift. Já vyrazila v extra modelu – onesie, tedy v asexuálních dospěláckých teplákových dupačkách, k tomu hucule na nohou a na hlavě kulich s bambulí. A make-up? Kolem toho jsem ten den snad ani neprošla.
Míša se nad mojí vizáží trochu pozastavila, ale věděla, že s paličatou Kozorožkou nemá smysl vyjednávat. Zvolila taktiku „ta ke mně nepatří“ a hned u vchodu do sámošky se ode mě odtrhla. Jasně, šla pro čokoládu, já pro lahev vína na samém konci obchodu.
Míjím sýry, jogurty, uzeniny... A vtom zahlédnu chlapa... Hlavou mi okamžitě blikne: „Takového chlapa jednou chci.“ Ale to už se přede mnou otevírá místní vinotéka. Hledám v regálech svůj oblíbený Grüner Veltliener, ale do hlavy se mi najednou vrátí ON. Ten chlap v barevném kulichu a červených snowboardových kalhotách, který vypadal jako ten, kterého „jednou chci“. Jako ten, kterého mám v hlavě už dlouho. Úplně přesně jako ten, který se mi před očima na pidisekundu zjevil, když mi bylo 16 let a zasnila jsem se nad tím, jaký muž je na tomhle světě připravený pro mě. Můj osudový muž...
Věděla jsem, že se právě stalo něco mimořádného
Ten letmý pohled z profilu mi najednou nestačil, musím si ho prohlédnout detailněji. Otočím hlavu od vín a vidím, jak se dívá přímo na mě. Ehm, dívá... Zírá s otevřenou pusou! Tohle se mi nestává běžně, mně ne! Ale najednou bylo všechno tak samozřejmé, ten vzájemný pohled do očí, ten úsměv, který nám to vykouzlilo na tvářích...
Podobné osudové setkání popsal v Alchymistovi Paulo Coelho: „Je to láska, cosi staršího než lidé sami a než sama poušť, co však se vždy znovu objeví s touž silou, setkají-li se někde dva páry očí tak jako tady u studny. Rty se nakonec rozhodly usmát, a to bylo znamení, na které chlapec bezděky tak dlouho v životě čekal a které hledal u ovcí a v knihách, ve sklenicích a v mlčení pouště... Santiago v tu chvíli pochopil především to, že stojí tváří v tvář ženě svého života, a ona to určitě bez jediného slova věděla také. Byl si tím jist víc než čímkoli na světě.“
„Barboro, podívej se na sebe, jak vypadáš!“ myšlenka, která mě vytrhla ze snění. Vzpamatoval se i on, tedy částečně, rozjel nákupní vozík a málem do mě najel. Znovu se na mě zadíval a se slovy „I'm sorry“ jel dál. OK, vybírám tu lahev vína. Vtom se blíží Míša: „Ty sis ještě nevybrala?“ „Skoro,“ beru svoji oblíbenou lahev z regálu a Míše vyprávím o tom zvláštním setkání. Sice mám při tom ironicky pozvednutý koutek, ale kdybych necítila, že se právě stalo něco mimořádného, říkala bych jí to vůbec? Pravděpodobně ne.
Vycházíme ze sámošky, já „zkrášlená“ ještě o tu jejich žluto-červenou tašku, a v tom vidím toho chlapa, jak nastupuje ještě s někým dalším do auta:
„Míšo, támhle je, to je on!“ Auto nás mezitím míjí, ON sedí na místě řidiče, ale vyklání se z okýnka a s přiblblým úsměvem na mě znovu zírá. Já se usmívám, koketuju...
„Báro, co to děláš? Takhle tě neznám, a to se známe odmalinka,“ kroutí hlavou Míša. „No co, flirtuju! Taky jednou zkouším, jestli to funguje,“ reaguju a nepřestávám koketovat. „Ale podívej se na sebe, jak vypadáš,“ vyhrkne Míša. „Jo, to je pravda,“ končím s tou pro mě podivnou hrou a koukám, jak auto mizí z parkoviště. Ještě zahlédnu nálepku na kufru s písmeny GB. Jasně, Británie, to vysvětluje, že koketoval z místa řidiče, mají volant na druhé straně, pousměju se a pokračuju v cestě. „Počkej, až jednou budete vyprávět vašemu dítěti, jak jste se seznámili,“ vypadne najednou z Míši. „Blbost,“ zasměju se a přejdeme k řešení příprav Míšiny svatby.
Nechala jsem mu v opilosti vzkaz za stěračem
Večer přichází čas na skleničku v baru. Řešíme znovu svatbu a já, která moc nepiju, u toho zvládnu dva aperoly, takže jsem hned v mnohem rozvernější náladě než běžně. A že i bez alkoholu jsem dost potrhlá.
Dodnes si pamatuju přesně ten moment, jak beru za kliku při odchodu z baru, a z hlavy nevymažu ani Míšina slova, která následují, když otevřu dveře: „To je to JEHO auto, přímo před námi.“ Mě po těch dvou aperolech nenapadlo nic lepšího než kámošku pobavit. Utrhla jsem kus papíru, který zbyl nepopsaný poznámkami k chystané svatbě, napsala na něj vzkaz „When do you go to grocery shop next time?“, přidala svoje facebookové jméno a strčila papírek za stěrač auta. Bláznovina, kterou bych v Praze nikdy neudělala. Ale tady na rakouské vsi a ty dva aperoly... Víte jak. A navíc začínalo pršet. Ten vzkaz na papírku se do rána stejně rozmočí, uklidňovalo mě moje střízlivější já.
Nadcházející ráno jedeme na kopec a Míša si vzpomene na ten vzkaz. "Beztak se rozmočil,“ poznamenám. „Tak třeba ho potkáme někde nahoře,“ podotkne Míša. „Mezi těmi asi deseti tisíci lidmi, kteří denně na Stubai jezdí? To určitě!“ pomyslím si ironicky, ale nahlas neříkám nic.
Druhé osudové setkání ve skibaru
Stubaiský ledovec, 3300 metrů nad mořem. Za hezkého počasí si tady připadáte jako v nebi, ono totiž v nebi opravdu jste. Když se ale přiženou mraky, je to peklo, ledové peklo. Nevidíte na krok. Co na krok, ani na svoje prkno. Jezdit v tomhle počasí ani jedné z nás radost nedělá. Téměř poslepu se došoupeme k prvnímu skibaru. Uvelebíme se uvnitř, a i přes to, co se děje venku, si to uděláme hezké – aperol spritz, jahody, cappuccino, pohoda - když najednou se kolem mihne člověk v barevném pleteném kulichu. Přísahám, že je snad úplně stejný jako ten, který měl na hlavě TEN chlápek včera v sámošce. Ehm, a ty červené snowboardové kalhoty měl taky!
„Michalo! To je ON! Přímo za mnou! No, tak to je trapas, ten vzkaz! Já byla přiopilá a myslela jsem, že už ho nikdy nepotkám... (Opravdu jsem si to ale myslela? Tu otázku si pokládám dodnes.) Ježiš, co mám dělat?“ začnu trochu vyšilovat. „Nedělej nic,“ říká Míša. „Jsi k němu zády, sedl si tak, že vidí na mě, na tebe jenom zezadu. Když se nebudeš moc hýbat, nevšimne si tě.“
Chce se mi na záchod, ale dobře, nehýbu se. Přitom si nejde nevyslechnout jeho rozhovor se servírkou. Nemůže si vybrat, co si dá k pití. Vtom se ozve směrem k mojí kamarádce: „Můžu se zeptat, co to pijete, to oranžový?“ „Aperol Spritz,“ odpoví Míša. „A co to je?“ ptá se ON (rok 2015, Britové tehdy Aperol ještě moc neznali).
Se mnou ta otázka hne, otočím se na něj a vložím se do toho. Tedy, nejdřív slušně pozdravím: „Hey.“ On zůstane znovu koukat s otevřenou pusou, tak jako včera v sámošce, a zmůže se jen na: „Oh, it´s you!?“ Já se chci začít omlouvat a vymlouvat na trochu alkoholu v krvi, a proto ten papírek včera, a nevím, co ještě, když ON obrátí mobil displejem dolů a za průhledným obalem má uložený můj vzkaz.
Podle přátel nemluvil o ničem jiném než o mně
„Aha, tak se nerozmočil,“ bleskne mi hlavou. „Víš, kolik je na Facebooku holek se stejným jménem?“ ptá se. „Nemám tušení,“ odpovídám. Obrátí mobil displejem nahoru a během dvou kliků - je vidět, že mě opravdu usilovně hledal - ukazuje výčet facebookových účtů se jménem Barbora Hlaváčková. Najít mě ale bylo opravdu téměř nemožné. Potkal mě totiž nenalíčenou s omrzlým obličejem a v kulichu s bambulí. Moje profilová fotka na Facebooku byla pořízená na Plese v Opeře, odkud jsem dělala živé vstupy do televize. Samozřejmě s profi make-upem. Nepoznal mě. OK, první minitrapas máme za sebou, když se k němu najednou přidá... asi kamarád. A hned, jak si mě všimne, obrátí se na něj se slovy: „To je ta ze sámošky.“
Najednou přichází další muž, koukne na mě, a ptá se: „Nejsi ta ze sámošky? Jamie nemluví od rána o nikom jiném.“ Chlápků se tam sejde celá skupina a všichni se střídavě ptají jeho a mě a jestli jsem to já, která mu tak zamotala hlavu: „Nejsi ty nějaká čarodějnice? Protože takhle Jaye neznáme. Podívej se, jak se červená, co jsi s ním udělala?“
Mám pocit, že tady někde musí být skrytá kamera nebo se točí pokračování The Truman Show. „Půjdeš se mnou jezdit?“ ozve se rozpačitě ON – teď už vím, že Jamie. Mrknu ven. Počasí se ještě zhoršilo - nejen zataženo, ale k tomu totální chumelenice. „Sorry, nejdu. Ale můžeme se potkat třeba večer někde v baru,“ krčím rameny.
Nemohli jsme. Jamie s celou bandou ten večer odjížděl zpět do Anglie a já se celé situaci pořád jenom smála. Brala jsem to jako zvláštní zpestření výletu na hory, po kterém mi zůstal na Facebooku status „PŘÁTELÉ s JAMIE“. I když, co si budeme povídat, velmi zvláštní zpestření. A zase ten Coelhův Alchymista, kde je i tahle krásná věta: „Všecko, co se stane jednou, už se nemusí stát nikdy. Ale všecko, co se stane dvakrát, určitě se stane i potřetí.“ S Jamiem jsme se potkali dvakrát...
Vědma mi předpověděla, že ve třiceti potkám toho pravého
Míša se ještě ten večer vrhla na „stalkování“ jeho facebookového profilu. „OK, takže Angličan a co tu máme dál? Hele, je voják, v britské armádě,“ zjišťovala informace. Já se jenom smála a tvrdila, tak jako už roky, že nebudu nikdy s nikým, kdo nekoukal jako malý na Krtečka! Zároveň jsem se ale přistihla, že si s ním skoro nepřetržitě píšu. Proč? Hmm..., je to tak nějak automatické, jde to samo, tak proč ne? Je mi 30 let, jsem spokojená, svobodná...
„Je mi 30 let,“ zopakuju si nahlas a vybaví se mi patnáct let starý zážitek... Bylo mi tedy patnáct, žila jsem v Karlových Varech a navštívila vědmu. Já si ji tak sama pojmenovala. Ve skutečnosti to byla paní, cizinka, na pobytu v lázních, která měla zvláštní schopnost – cítit energii druhých, a mě to zajímalo, i když jsem to nebrala moc vážně. Byla jsem zkrátka zvědavá. Když během prvních minut našeho setkání pojmenovala věci v mém životě pravými jmény, začalo mě to zajímat ještě víc. Sebrala jsem odvahu a zeptala se jí na budoucnost. Řekla několik zásadních bodů, které - teď už to s odstupem let můžu potvrdit - trefila.
„S muži to nebudete mít jednoduché, ale nouzi o ně mít nebudete. Bude jich dost, dlouhodobé vztahy tady nevidím, budete se zkrátka bavit,“ pronesla. To se mojí svobodomyslné duši celkem líbilo. A paní pokračovala: „Toho pravého potkáte až kolem třicítky.“ „Tak to budu už pěkně stará,“ pomyslela jsem si tehdy. Teď se tomu směju, nahlas!
„Nebude to Čech, bude to cizinec,“ povídá vědma, když vtom ji přeruším a vyhrknu: „No, to ne, nebudu s nikým, kdo nekoukal jako malý na Krtečka!“ Tehdy ze mě tohle „moudro“ vypadlo poprvé. „Nic takového nebudete řešit. S ním to bude taková pecka, že nebudete nic moc kolem řešit. Bude to velká láska,“ říká. „Ale jako všechno ve vašem životě, ani tohle nebude snadné. Projdete si doslova peklem, ale nakonec budete šťastní.“
„Pohádky,“ pomyslím si, ale doptávám se: „A jak to poznám, že to je ON?“ „To prostě poznáte. Budete si tím naprosto jistá. Až toho muže potkáte, ucítíte, že se stalo něco mimořádného... A budete princezna,“ dodává. "Ta baba je fakt vypravěč,“ myslí si moje pubertální já a pálím další otázku: „Jak jako budu princezna? Šaty, palác...“ „Nevím jak, ale cítím, že budete princezna,“ řekne jen. Stačilo, poděkuju. Mám, co jsem chtěla.
Bylo to, jako bych našla svou ztracenou polovičku
„S cizíma lidma neskypuju,“ odpovídám na zprávu Jamiemu, když mi po pár dnech textování píše, že by mě rád viděl, alespoň virtuálně. Říkám NE, ale instaluju si na laptop svůj odinstalovaný Skype. Otázku „Co si jako budeme povídat?“ nemám čas řešit. Voláme si, kecáme a je to znovu tak jasné a automatické, jako bychom se znali už roky. Když z něj vypadne větička: „Yes, Princess.“
„What?“ trochu mě to šokuje, protože se mi hned vybaví TA vědma a v tu chvíli mi to sepne. Cizinec, kolem mých třiceti, princezna... Bylo to něco mimořádného. Věděli jsme to oba. Cítili jsme to do morku kostí a navzájem jsme si svoje nejhlubší pocity z toho, co se nám právě dělo, řekli. Bylo to, jako bychom jeden ve druhém potkali toho, na koho jsme celý život čekali. Jak se traduje už od starého Řecka, že Bůh kdysi lidi rozpůlil na dvě části, aby oni pak zasvětili život hledání té své druhé poloviny. A až ji najdou, tak to zapadne. Prostě bude jasné, že to je ono. A přesně tak to bylo, to se nám právě dělo. Tady a teď. Přála bych to zažít každému.
Celé to ještě zesílilo, když Jamie dorazil asi za dva týdny za mnou do Prahy. Pamatuju si na první dotek našich rukou. Pro mě až šokující. Ne snad, že by to byl „wow“ moment. Naopak. Jeho dotek jsem cítila jako něco, co už moc dobře znám, co mám hluboko v sobě zažité a uložené a teď se to probudilo. Ten první týden soužití s ním byl tak automatický. Ani na chvíli jsem se nedusila, tak jako s jinými muži ve svém dosavadním životě. Nepřemýšlela jsem ani moment nad tím, jestli mám dělat tohle tak nebo jinak, a co si Jamie pomyslí... Poprvé v životě jsem vedle muže mohla volně dýchat. Mohla jsem to být já a on mi v mém malém milovaném 2+kk ani na chvíli nevadil, nepřekážel. Byl jako barová židle, která tam prostě patří.
Na čas jsme se odloučili, ale všechno zvládli
Vztah na dálku jsme zvládali. Nebyly mezi námi pochyby. Jako by náš vztah byl na vyšším levelu než většina běžných. Nenápadně to krásné mezi námi ale zabíjely Jamieho démoni, kteří ho provázeli už mnoho let a já o nich tehdy neměla ani tušení. A pak přišla ledová sprcha. „Miluju tě, ale nemůžu s tebou teď být. Musím si v životě něco srovnat, a až se mi to povede, budu ten nešťastnější chlap na světě, když budeš se mnou,“ řekl jednou. A pak bylo ticho. Dlouhé. Ubíhaly týdny, měsíce...
To nechcete. A nechci ani popisovat, co jsem během té doby prožívala. Mnohdy to bylo peklo. Pozitivní ale bylo, že to byla zároveň doba, kdy jsem poznala hlouběji samu sebe. Šla jsem náročnou, ale velmi posilující cestu. Cestu k sobě. Prošla jsem mimo jiné regresní terapií, naučila jsem se větší trpělivosti, tomu, že lásku nemůžeme ovládnout ani naplánovat. Je to obrovská síla, která není v naší moci. Pochopila jsem, že skutečná láska nemá hladký průběh. Musí existovat překážky, aby spolu ti dva pak mohli spokojeně žít. A znovu jsem otevřela svého oblíbeného Alchymistu: „Mám-li být částí tvého Příběhu, jednoho dne se vrátíš.“ Možná to jsou romantické kecy a utopie, ale možná slova staršího moudrého muže, který dobře ví, o čem píše.
Vrátil se. Jamie. Našli jsme cestu zpátky k sobě. A znovu to bylo tak automatické, jako bychom od sebe byli snad jen týden nebo dva. Navázali jsme, bez problémů. Souzněli jsme dál, a to i beze slov. Cítila jsem s ním klid a chtěla si ho užívat. Moc nepřemýšlet, moc se neptat, jenom milovat a užívat si to, že láska je. Ale...
… to už začíná další kapitola tohoto příběhu. Zajímá vás? Dejte mi vědět!
