Facebook
Instagram
Snad každý si vybaví legendární scénku z taxíku ve filmu Samotáři, v níž zkouřený Jiří Macháček obdivuje krásy Prahy. A snad každý si také s taxikáři nějakou tu nezapomenutelnou příhodu zažil. Udělali jsme v redakci anketu a vybrali pro vás tři nejlepší historky z taxíku, které vás zvednou ze židlí.
Šéfredaktorka Lifee.cz Markéta Behinová například narazila na nerudného taxikáře, který si dopřával během jízdy cigaretu a argumentoval otevřeným okénkem. Naše editorka Kristina Vodičková si dokonce jízdu neužila vůbec, protože jí taxikář před nosem ujel, když se zalekl tašky plné cukroví. No a ten můj? Ten mě pro jistotu po pár metrech vysadil kvůli barvě vlasů!
Popelník na čtyřech kolech zažila Markéta Behinová
Taxíka využívám většinou večer. Řídím se pravidlem, že po 22. hodině MHD sama nejezdím. Taxík mi přijde v noci bezpečnější a o dost rychlejší. Co ale nemám ráda, je, když se se mnou pustí taxikář do hovoru. Pár zdvořilostních vět je určitě fajn, ale o nějaký vykecávání nestojím.
Stejně tak je mi nepříjemný, když usednu do auta, ve kterém to smrdí jako v popelníku. Zatuchlý cigaretový smrad je ještě to nejmenší, jak jsem zjistila před pár týdny při návratu z oslavy narozenin. Že se ve voze kouří, bylo z jeho odéru víc než jasný, nicméně taxikář se nezdráhal zapálit si přímo přede mnou. Aniž by mě na to jakkoliv upozornil. Nevypadal zrovna sdílně, ale i tak jsem se zeptala, jestli může cigaretu típnout. „Mám otevřený okýnko a všechen kouř jde ven,“ odseknul.
Když jedete sama v taxíku, cítíte se tak trochu v pasti. V hlavě se vám honí i to, jak byste reagovala, kdyby se řidič najednou rozjel mimo plánovanou trasu, mířil někam za město a přestal s vámi komunikovat. Takže se zásadně v taxíku nedohaduju, a když je problém, nechám se vysadit. Svoji nespokojenost pak řeším s centrálou, nikoliv s řidičem. V tomhle případě jsem uspěla a dostala zpět nejen jízdné, ale i bonusovou cestu zdarma. Kouřit za volantem totiž zakazuje řidičům veřejné dopravy (včetně taxikářů) zákon.
"Blondýny neberu!" slyšela Veronika Nováková
Historek z taxíků mám mnoho, ale málokdy jsem se s taxikářem dostala do přímého konfliktu, pokud nepočítám ty otravné momenty, kdy mě nechal čekat dvacet minut a nakonec bez omluvy jízdu zrušil - daň za mobilní aplikace, které dnes umožňují taxikařit téměř každému nezdvořákovi. Nedávno se mi ale stala natolik šokující a nepochopitelná věc, že se o ni s vámi musím podělit. Přítel mi přes svůj mobil a svoji aplikaci zavolal kolem 23. hodiny taxíka, jela jsem z divadla. Přítel mě doprovodil k vozu, usadil a sám se šel ještě do baru bavit s přáteli. Jenže co se nestalo!
Taxikář tmavé barvy pleti se mnou beze slova obkroužil divadlo a za necelou půlminutu mě zkoprnělou vrátil na místo, kde jsem nastupovala. „Blondýny neberu," zabručel nakvašeně coby stručné vysvětlení a naznačil, ať si vystoupím. Byla jsem z toho v takovém šoku, že jsem ani nevzdorovala. Poslušně jsem si vystoupila a provinile volala příteli. Ten se pochopitelně pokoušel na tohoto zvláštního taxikáře sehnat kontakt přes dispečink, ale s ohledem na pokročilou noční dobu bez většího úspěchu.
Co mi ale dodnes vrtá hlavou, je to, proč pan taxikář nevozí blondýny. Tolik otázek! Kupříkladu: Je to forma diskriminace? Kdybych si jej zavolala ze svého mobilu a ze své aplikace, přijel by? Co by se stalo, kdybych s ním v autě strávila delší dobu? Ví o sobě třeba, že by blondýně mohl ublížit, a tak chce eliminovat riziko? Šlo o sériového vraha, ve kterém se pohnulo svědomí? Chrání se naopak ON před nějakým excesem ze strany blondýny? Co kdyby přítel nasedl spolu se mnou? To už by nás svezl?
A konečně - byl to vůbec taxikář?!
Problémová vosí hnízda Kristiny Vodičkové
Nejbizarnější zážitek mám z předvánočního období. Každoročně dělám pro známé vosí hnízda a většinou si je vyzvedávají u mě doma. Jezdila jsem ale za jednou partičkou do přátel, kam jsem každoročně vozila téměř tisíc hnízd, takže jsem jimi naplnila obří tašku z Ikey.
Vzhledem k tomu, že jsem cestovala přes půl města, rozhodla jsem se kvůli ušetření času pro taxi. To jsem se ale přepočítala, přijel pán, otevřel kufr, aby mi tam dal tašku, ale já mu řekla, že jde o křehké věci a chci si vše vzít do auta na zadní sedačku.
Jen podotknu, že tašku jsem neměla položenou na zemi, ale držela ji v rukou, aby eventuálně neušpinila sedadlo. Jeho reakce ale byla rychlá, na mou prosbu se na mě podíval, třísknutím zavřel kufr, vlezl do auta, vycouval tak, že jsem musela odskočit, a odjel. S takovou arogancí beze slov jsem se setkala poprvé a naštěstí naposled. Ze strachu z dalšího odmítnutí jsem raději jela tramvají.
