Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeVěrka je samostatná mladá žena, které už nevyhovuje, že je single. Před rokem proto uzavřela zvláštní dohodu s kamarádem, s nímž se přátelí od dětství. Ti dva se dohodli, že pokud si Věrka do roka nikoho nenajde, tak se dají dohromady. Termín dohody se blíží a Věrka vážně zvažuje, že podivný slib opravdu dodrží.
Jardu znám odmalička. Bývali jsme sousedé. Chodili jsme spolu do školky, do školy, experimentovali s první cigaretou, s láhví laciného vína a také jsem Jardu učila líbat holky! Ale paradoxně jsme byli vždy jen kamarádi. Naše přátelství přežilo všechny naše životní karamboly a stále se vídáme, píšeme si, i když už nejsme sousedé. Vloni v létě jsme měli oba krizi, že jsme stále sami. On je rozvedený, já stále single. A tak jsme se dohodli, že pokud to tak bude i za rok, tak to dáme dohromady. Rok brzy uteče, žádný partner se na obzoru nerýsuje a Jarda mi nedávno připomněl, že naši dohodu myslí vážně. A já neméně vážně přemýšlím, že slib dodržím.
Na vztahy mám smůlu
Jarda byl pro mě bratrem, kterého jsem neměla, ale i kamarádem, kterých jsem měla málo. Nikdy však nebyl „můj kluk“. I když o to později několikrát stál a třikrát za život mi vyznal lásku. Pak se ale konečně zamiloval jinde a oženil. Jeho manželství bohužel nakonec nevydrželo. Děti neměli, rozvod byl rychlý. Já měla tři vážné známosti.
Když se ohlédnu zpět, musím přiznat, že mám na muže smůlu. Jeden byl nevěrník, další věčný student a poslední se bál závazků a nechtěl děti. „Věrko, jsi moc samostatná, a to chlapi nemají rádi,“ slyším často od kamarádky. Ale myslím, že to není tak jednoduché. Prostě jsem nepotkala nikoho, kdo by mě opravdu chtěl. Mám smůlu.
Nevím, zda to risknout
Blíží se konec září – termín, na němž jsme se s Járou dohodli – a já si říkám, zda není na čase dát přednost rozumu před srdcem. „Znáš ho dokonale, je hodný, laskavý, je to přítel, nemá závazky, má práci, byt – co bys chtěla víc?“ radila mi kamarádka. A já nad jejími slovy vážně přemýšlím.
„Je opravdu potřeba ke vztahu zamilovanost?“ ptám se sama sebe a ptala jsem se dokonce i umělé inteligence. Řekla mi, že se klidně mohu zamilovat časem, prý jsou takové vztahy a svazky v mnoha kulturách docela běžné. Přemýšlím, zda to nerisknout. Biologické hodiny mi tikají.
Stále váhám
„A budeš s ním schopná spát? Bez toho to prostě nepůjde. Trápili byste se oba,“ zeptala se mě sestra, s níž jsem vše také probírala. Jardu zná od dětství. Popravdě jsem jí musela říct, že netuším. Vůbec si neumím představit, že se s Járou pomiluji.
Jít do onoho vztahu pro mě znamená dvojitý risk. Nechci Jardu zranit a nechci ztratit naše přátelství. Ale kdyby nám to vyšlo, mohli bychom mít oba hezkou rodinu, děti, budoucnost.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je pouze ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Napište nám na [email protected].
