Facebook
Instagram
Viola se od puberty potýká s germofobií, tedy strachem z nečistoty a bakterií. V posledních letech to bylo lepší, ale když si její manžel našel neobvyklý přivýdělek, její fobie se zhoršila. Poznačila i jejich intimní život.
Měla bych být hrdá, že si můj manžel Lukáš (31) našel druhou práci, když jsme se potýkali s finančními problémy a potřebovali peníze. A taky jsem byla, alespoň ze začátku. Brzy mě však začal sužovat pocit, který ničil naše manželství. Cítila jsem odpor. Vlastní manžel se mi začal hnusit. Do té míry, že jsem vedle něj nemohla spát, natož cokoli jiného...
Potřebovali jsme peníze navíc
„Lukáši, nezaplacené účty se hromadí. Jestli to takhle půjde dál, brzy nás navštíví exekutor,“ povzdechla jsem si jednoho dne.
„Ani nevím, jak na to všechno vydělat. Oba pracujeme, přesto sotva vyjdeme.“
„Možná bys mohl požádat šéfa o zvýšení platu.“
„Ten skrblík aby mi něco přidal? Zapomnělas, že zrušil vánoční prémie, protože tržby vzrostly jen o dvě procenta?“
„Co ti brání to zkusit?“
„Když začnu žádat víc peněz, nakonec mě vyhodí. Na mé místo čeká deset dalších.“
„Tak co budeme dělat? Nemůžeme si pořád půjčovat od rodičů.“
„Mám jeden nápad. Zítra si promluvím s kamarádem a třeba mi něco dohodí...“
Vím, že spousta lidí je na tom hůř než my. Koneckonců, oba máme práci, zatímco někteří nemají žádný příjem. Ale fakt, že vždy může být hůř, neznamená, že si nemůžu stěžovat. Jak se nemám bát, když po zaplacení nájmu a všech účtů sotva vyjdeme?
Když se objeví nějaký nečekaný výdaj, musíme se něčeho vzdát, ale jíst přece musíme. Odkládání plateb nikdy nekončí dobře. Příští měsíc se náklady nesníží a peníze nepřibydou. Bohužel, život v Praze stojí víc než v jiných městech.
Nebyla jsem nadšená z jeho přivýdělku
S úlevou jsem přijala zprávu, že Lukáš chce vzít přivýdělek. Sama jsem o tom také přemýšlela, ale s mými nepravidelnými pracovními směnami jsem nic nemohla najít.
„Ahoj, miláčku,“ přivítala jsem manžela druhý den, když se vrátil z práce. „Umyj si ruce a posaď se k večeři. Dnes máme jen rajskou polévku s rýží, protože na nic jiného nemáme peníze.“
„Nedělej si starosti. Brzy budeme moct jíst řízky každý den, dokud se nám neomrzí...“ řekl vesele.
„Dostal jsi tu druhou práci?“ zeptala jsem se a on přikývl. „To je skvělá zpráva!“
„Taky mě to potěšilo. Práce není moc těžká a dobře platí.“
„O jakou práci vlastně jde?“
„Pamatuješ si na mého kamaráda Tomáše?“
„Toho, s kterým jsi chodil na průmyslovku?“
„Nedávno převzal rodinný podnik.“
„Ale jestli si dobře vzpomínám, jeho otec vedl pohřební ústav...“
„Přesně tak. Teď je Tomáš šéf a dal mi práci bez problému.“
„Lukáši, neříkej mi, že budeš hrobařem...“ řekla jsem vyděšeně.
Manžel pracuje v pohřebním ústavu
Lukáš se zasmál. „Ne, neboj se, nebudu hrobařem. Najal mě jako řidiče.“
„A to není totéž?“
„Ne. Nebudu se účastnit pohřbů ani se zabývat ničím, co s tím souvisí. Mám jen vyzvedávat těla a převážet je do pohřebního ústavu. Z domů a nemocnic. Smrt nemá pevný rozvrh a říkal, že se mu hodí někdo, kdo bude k dispozici odpoledne a večer.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Miláčku, jakou máme jinou možnost? Opravdu potřebujeme peníze.“
„Vím, ale budeš v kontaktu s mrtvými. A víš, že pro mě je to problém.“
„Violko, pohřební ústavy dodržují nejvyšší hygienické standardy. To už není středověk. Rozhodl jsem se to zkusit. Tato práce je pro nás otázkou přežití...“
„Jak to bude probíhat?“
„Nebudu muset celé odpoledne sedět v ústavu. Mám být jen na telefonu. Když se objeví „klient“, pojedu pro něj. Potom musím jen uložit tělo do chladírny a vydezinfikovat pohřební vůz. To je vše. Nemáme jinou možnost...“
Bojím se bakterií
Věděla jsem, že má pravdu. A přesto jsem se třásla při pomyšlení, že bude v kontaktu s mrtvými. Musím se k něčemu přiznat. Už od střední školy trpím germofobií, tedy strachem ze špíny a bakterií. Začalo to na střední škole. Když mi bylo šestnáct, jela jsem poprvé do zahraničí. Výlet do Egypta byl mým snem.
Jenže na samém konci dovolené jsem neopatrně vypila neprovařenou vodu a můj sen se proměnil v noční můru. Začalo to už v letadle. Pro mnoho lidí to může být k smíchu, ale ne pro mě. Rodiče mě vyzvedli na letišti a hned mě vzali k lékaři. Dva týdny jsem strávila v nemocnici na kapačkách.
Od té doby jsem se začala bát bakterií a jiných zárodků. Začalo to obsedantním mytím rukou. Drhla jsem si ruce tak často, že jsem je měla rozedřené. Potom přišly další poruchy. Prošla jsem terapií a je to mnohem lepší. Ale takový strach nikdy úplně nezmizí. Stále se třesu při pomyšlení na pití vody z kohoutku. Nemohu jíst syrovou zeleninu a ovoce jím jen takové, které mohu oloupat.
Při pomyšlení na jeho práci jsem se třásla
Vím, že práce s mrtvými vyžaduje mimořádnou opatrnost a hygienu. Když mi Lukáš řekl, co bude dělat, věděla jsem, že pro něj je riziko minimální. A pro mě bylo prakticky neexistující. Přesto jsem se při tom pomyšlení třásla.
Jenže jsem se také bála, že nás majitel bytu nakonec vyhodí. Souhlasila jsem. Co jiného jsem mohla dělat?
První odpoledne měl Lukáš tři výjezdy. Poslední byl po desáté. Když se vrátil domů, už jsem ležela v posteli. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Pořád jsem myslela na ty malé, zlomyslné zárodky, které přinese domů. Přišel domů, osprchoval se a lehl si vedle mě.
„Nebudeš se zlobit, když se nezeptám, jak bylo v práci?“
„Nedělej si s tím starosti. Stejně bych ti žádné podrobnosti nepověděl,“ řekl a políbil mě na tvář.
V tu chvíli mnou projel záchvěv. Neměla jsem pochyb, že to cítil. Odtáhl se a mě bylo trapně.
„Promiň, miláčku.“
„Nemáš se za co omlouvat. To není tvoje vina.“
„Slibuji, že si zvyknu. Uvidíš, bude to lepší.“
„Já vím,“ ujistil mě. „Pojďme spát, jsem vyčerpaný.“
Bylo to stále horší
Opravdu jsem si myslela, že si časem na jeho práci zvyknu. Nic nebylo vzdálenější pravdě. Čím déle pracoval v pohřebním ústavu, tím víc se mi vracely příznaky fobie. Náš sexuální život zemřel, abych to řekla natvrdo. Ačkoli jsem věděla, že to je jen moje představa, pokaždé, když si lehl vedle mě, cítila jsem z něj vůni smrti.
Nakonec můj strach narostl do takové míry, že když se mě Lukáš pokusil dotknout, začala jsem křičet a plakat. Už jsem to nemohla vydržet. Musela jsem ho požádat, aby spal na gauči. Mám štěstí, že můj manžel je chápavý muž, protože vůbec neprotestoval.
Naše ložnice se proměnila v márnici. Jako by v ní zemřel veškerý život. Dříve byla postel místem, kde jsme si povídali a plánovali. Kde jsme se usmiřovali po hádkách a milovali se, někdy až do rána. A teď? Noci jsem trávila sama a můj manžel spal v druhém pokoji.
Ano, naše finanční situace se zlepšila, ale peníze, které Lukáš vydělal, nebyly tak velké. Navíc žádné peníze nestály za to, čím jsme procházeli. Ano, my, nejen já. Věděla jsem, že pro něj je to stejně těžké.
Rozhodli jsme se pro radikální změnu
„Chybí mi náš starý život...“ posteskla jsem si jednoho dne.
„Mně taky, ale co jiného mohu dělat? Taky mi chybí, ale ne ty účty.“
„Mám nápad, který by tě mohl zajímat. Mluvila jsem s tetou Janou. Víš, s tou, která žije v Berlíně. Řekla, že nám může nabídnout pokoj.“
„Chceš odjet za prací?“
„Co nás tu drží? Nemáme děti. Tam si něco rychleji najdeme. Za pár let se vrátíme do Prahy. Nebo zůstaneme v Německu. Je to jen na nás.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Nemám lepší. Nechci, aby náš vypadal život takhle.“
„Tak dobře. Udělejme to...“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
