Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Eliášova přítelkyně Lenka nedokázala akceptovat, že se jí partner kvůli studiu nemůže věnovat každou volnou minutu. Její neschopnost pochopit Eliášovy ambice vyústila v drsný rozchod, který mu zlomil srdce v tu nejméně vhodnou chvíli.
Svou přítelkyni Lenku jsem potkal už na střední škole, kde jsme studovali stejný obor. Byla to moje první láska a vždycky jsem věřil, že bude i poslední.
Šla pracovat a já studovat
Po úspěšné maturitě se poprvé po čtyřech letech naše cesty rozdělily. Zatímco já jsem se rozhodl studovat vysokou školu, Lenka už další léta ve škole trávit nechtěla, a tak šla rovnou pracovat. Zaměstnání našla jako prodavačka v obchodě, takže zatímco já jsem své dny trávil nad knihami a skripty, ona prodávala zákazníkům pečivo, zeleninu a další potraviny.
Nejprve nám to skvěle fungovalo. Lenka si rychle vydělala a odstěhovala se od rodičů do nájmu. Já jsem k ní často chodil na návštěvy a užíval jsem si, že máme konečně soukromí. Často mě lákala, ať se k ní nastěhuji, ale já jsem odolával.
U učení mě hrozně rozptylovala
„Víš, že se potřebuju dost učit a s tebou to úplně nejde,“ nenechal jsem se přemluvit, když mě opět lákala k sestěhování, „když jsem s tebou, vůbec se nedokážu soustředit… neustále mě nějak odtahuješ, nějak… vyrušuješ.“
„Copak ty radši nechceš trávit čas se mnou, než s učením?“ ptala se mě smutně, „to je na té škole hrozné… nejen že se dřeš, když tam jsi, ale musíš se jí věnovat i ve volném čase. To já přijdu domů z práce a mám čas jen a jen na tebe.“
Celkem dlouho nám to vycházelo, byli jsme spokojení, pak ale přišlo moje první zkouškové období a já jsem pochopil, co to opravdu znamená být studentem vysoké školy. Najednou na mě padly všechny termíny, všechny povinnosti, různé zkoušky a zápočty, a já jsem se v tom všem učení skoro utopil. Najednou jsem potřeboval sedět nad učením od rána do večera, měl jsem čas sotva na to, se jít najíst a vůbec nic jsem nestíhal.
První zkouškové mě naprosto semlelo
„V kině dávají nový film… co kdybychom na něj zašli? Hrozně bych ho chtěla vidět,“ volala mi jednoho odpoledne Lenka, když jsem seděl u počítače a intenzivně počítal příklady.
„Leni, já teď nemůžu… pozítří mám zápočet a mám pocit, že to vůbec neumím,“ odmítl jsem ji rozmrzele. Zápočet jsem sice úspěšně zvládl, ale pak jsem musel dopsat rozsáhlou seminární práci.
„Co kdybychom šli tenhle týden bruslit? Před mou prací je krásné kluziště a za pár dní ho už budou sundávat, tak ať to stihneme,“ navrhla mi, když jsem zrovna hledal pro svou práci vhodné zdroje.
„Teď se mi to nehodí… nemohli bychom se vidět až příští týden?“ zeptal jsem se jí. Na druhé straně telefonu bylo ticho a po chvíli jsem slyšel, jak si odfrkla.
„Ty na mě poslední dobou vůbec nemáš čas,“ začala podrážděně, „kdy jsme se vůbec viděli naposledy? Už je to pět dní, co jsi tu naposledy byl… to si na mě vůbec nejsi schopný udělat čas?“
„Leni, copak ty nevidíš, kolik toho mám?“ zeptal jsem se jí se slzami na krajíčku, „úplně se v té škole topím! Skoro nespím, zjistil jsem, že jsem dneska třeba ještě ani nejedl, na nic nemám čas… ani na tebe, teď ne. Musíš to pochopit.“
Prý si na ni nedokážu udělat čas
„A proč jsi na tu vysokou chodil, když je to pro tebe tak náročné a očividně to nezvládáš?“ zeptala se mě agresivně a zněla opravdu naštvaně, „já chodím do práce a mám na tebe času spoustu. Copak si myslíš, že já také nemám spoustu povinností?“
„To si rozhodně nemyslím,“ dal jsem jí za pravdu, „ale já se s tebou prostě teď nezvládnu vídat víc. Musíš to pochopit… dělám, co můžu.“
Doufal jsem, že si uvědomí, jak špatně na tom jsem a jak je to pro mě opravdu náročné. Lenka ale vše, co jsem jí řekl, úplně ignorovala. Neustále chtěla chodit ven, volala mi, ať si s ní povídám, že se cítí smutně. Říkala mi, ať se přestanu učit a raději něco podnikneme.
Kvůli škole se se mnou rozešla
„Tak přijeď ke mně domů,“ navrhla mi při dalším telefonátu, který jsem jí znaveně vzal uprostřed učení, „můžeš se učit tady, pak si pustíme film a uděláme si večeři.“
„Dobře víš, že když jsem s tebou, nedokážu se učit,“ vydechl jsem frustrovaně, „moc mě rozptyluješ a hlavně u tebe doma není ani stabilní připojení k internetu, které potřebuju.“
„Tak víš co? Když nechceš přijet dneska… tak už nejezdi nikdy,“ vyjela na mě ostře, „já už na tohle nemám. To si radši najdu pořádného chlapa, co se o mě postará a co tu pro mě bude a ne nějakého… studenta. Chci někoho, kdo na mě bude mít čas, víš? Ne kdo se dvakrát do roka uzavře do sebe a úplně mě odstrčí.“
Bylo to zatím nejhorší období mého života
K náročnému zkouškovému jsem nakonec musel řešit ještě rozchod. Bylo to asi nejhorší období mého života a upřímně se divím, že jsem ho ve zdraví přežil. Nakonec se mi ale podařilo jak zkoušky, tak i nezměrný smutek ze ztráty milované přítelkyně, překonat. Dodnes nevím, jestli byla v právu ona, nebo já. Měla pravdu v tom, že o zkouškovém jsem na ni opravdu neměl čas. Na druhou stranu můj obor vyžadoval maximální soustředění. Rozhodně bych ale nebyl schopný s tak časově náročnou ženou, jakou byla Lenka, studium úspěšně dokončit.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
