Jana (41): Napomenula jsem hlučné puberťáky v letadle. Největší ostudu mi ale udělal vlastní syn

Seděla jsem v letadle, vedle mě byly moje dvě děti – syn, který už působí, jako by měl svět v malíku, a dcera, co si zatím vystačí s plyšákem a otázkami, které přicházejí rychleji než turbulence. Naše sedačky jsou tak blízko u sebe, že kdybych natáhla ruce, obejmu je oba naráz. Mám ten pocit ráda, i když vím, že to nebude trvat věčně.

Kateřina (26): Každá cesta domů pro mě znamená peklo. Poslouchám vulgární narážky od dělníků z výkopu

Musela jsem zakročit

Za námi seděla parta puberťáků. Už od nástupu do letadla jsem věděla, že to nebude klidný let. Smích, narážky, hlasy vyšších decibelů. A k tomu jejich řeč – zvláštní směs anglických výrazů, slangových zkratek a samozřejmě slov, které by člověk v učebnici rozhodně nenašel. Blížil se začátek školního roku, a tak se nebylo co divit, že probírali spolužáky, učitele a prázdniny. Jenže jejich podání...

Každé druhé slovo jako by mě bodlo do uší. Přitom už dávno vím, že jazyk mladých je jiný než ten, který jsem používala já. Zkoušela jsem se s tím smířit, dokonce jsem se tvářila, že mě to nechává chladnou. Jenže když jsem slyšela jednu nadávku za druhou, bylo těžké nevšímat si toho. Snažila jsem se je ignorovat. Chvíli to šlo, ale pak přišel okamžik, kdy už toho prostě bylo moc. Smích, hluk a mezitím jedno vulgární slovo za druhým. Cítila jsem, jak mi v hlavě pulsuje podráždění. Už jsem to nevydržela a otočila se.

„Mohli byste, prosím, být trochu tišší a dávat si pozor na to, jak se vyjadřujete?“ Snažila jsem se mluvit klidně. Sama nesnáším, když někdo moralizuje. Nechtěla jsem být za tu „zbytečně pruderní dospělou“. Jen jsem chtěla, aby ten proud vulgarismů trochu ubral na síle. Kupodivu to zabralo. Ztichli, pak si sice potichu špitali, určitě na můj účet, ale to mi bylo jedno. Hlavně že jsem měla klid a moje děti se nemusely koupat ve slovech, která bych doma slyšet nechtěla. Oddychla jsem si, i když jsem tušila, že ten klid možná dlouho nevydrží.

Zuzana (35): Kondiční jízdy probíhaly děsivě. Instruktor byl starý chlívák, co nešel pro narážku daleko

Bylo mi trapně

Nemýlila jsem se. Ani pět minut po mém „zásahu“ začaly mezi sebou štěkat moje vlastní děti. A to jsem seděla mezi nimi! Přetahovaly se o sluchátka. Slova padala rychle, hluk stoupal. A pak to přišlo. Syn, ten, u kterého v duchu tajně doufám, že se drží aspoň základních pravidel, vypálil na svou sestru výraz, kterým by nepohrdli ani ti puberťáci za námi.

Zamrzla jsem. To snad ne! Tak já sebrala odvahu a napomenula cizí děti, a teď mi tady vlastní syn předvádí přesně to, co mi tak vadilo. Najednou jsem cítila, jak mi hoří tváře trapností. Hloupěji jsem se už snad cítit nemohla. „Co jsem ti říkala o těch slovech?“ sykla jsem na něj a začala jsem mu připomínat pravidla, která doma máme. Takhle se u nás rozhodně nemluví. Slova mají váhu a my máme zodpovědnost za to, jak je používáme. Tvářil se otráveně, jako by všechno slyšel už tisíckrát. A vlastně ano – slyšel. Jenže to neznamená, že přestanu opakovat.

Jakub (59): Netušil jsem, kolik problémů způsobí plevel na mé zahradě. Už mě nebaví poslouchat nadávky od mého souseda

Co má opravdu smysl

Přemýšlím nad tím, že bych možná měla být zdrženlivější, když jde o cizí lidi. Možná bych měla víc soustředit energii na vlastní děti než na cizí puberťáky v letadle. Jenže kde je ta hranice? Kdy se ozvat a kdy radši mlčet?

Vzpomenu si na jednu ranní cestu vlakem. Vedle mě si sedl muž, který celou dobu hlasitě popotahoval a tahal do sebe hleny tak, že mi z toho běhal mráz po zádech. Měla jsem sto chutí mu podat balíček kapesníků, ale nakonec jsem to neudělala. Seděla jsem tiše a přemýšlela, jestli je lepší reagovat, nebo se snažit přežít v tichosti.

A možná je tohle přesně ten rozcestník, na kterém se pořád pohybuju. Reagovat, nebo nechat být? Upozornit, nebo se stáhnout? Bojovat za své pohodlí, nebo trénovat odolnost? Jediné, co vím jistě, je, že svoje děti chci naučit, aby se uměly vyjadřovat a chovat slušně. Aby se jednou nestaly těmi, kdo obtěžují okolí svým chováním. A pokud se to povede, budu mít aspoň pocit, že jsem tu energii vložila tam, kde má největší smysl.

Další příběhy ze života →

Petra (37): Sousedé nešetří vulgarismy, naše děti začaly mluvit jako oni

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].