Facebook
Instagram
Paní Johana našla při úklidu půdy své staré šaty. Hned jí připomněly první lásku, která sice nedopadla dobře, ale tak už to někdy v životě chodí.
Pustili jsme se do věci, kterou jsme už dlouho odkládali. V průběhu let se nám na půdě nakupilo tolik věcí, že se tam už nic nevešlo. A tak začal obří úklid.
Našla jsem svoje staré šaty
Od rána jsem makala spolu s mým manželem, bratrem a jeho synem, ale práce neubývala. Většina věcí byla vhodná k likvidaci, takže jsme odnášeli harampádí do velkého kontejneru u branky.
"Podívej se do téhle tašky, je v ní jen oblečení," řekl můj manžel Ríša (44) a podal mi tašku naplněnou až po okraj.
"Pravděpodobně je to na vyhození," řekla jsem, když jsem prohlížela trička, šaty, kalhoty... "Podívej, moje první džíny!" vykřikla jsem nadšeně.
"Ty musí mít alespoň třicet let," řekl Ríša překvapeně.
"Jak ten čas letí, co?" povzdechla jsem si nostalgicky a vytáhla další kus oblečení – staré, pomačkané šaty. Po všech těch letech vypadaly stále úchvatně. Bylo mi tehdy osmnáct. Ty šaty jsem viděla v obchodě v srdci Prahy. Představovala jsem si, jak je vynesu na bratrově svatbě, ale máma rychle zchladila moje nadšení.
"Johanko, paní Helenka ti ušije stejné a zaplatíš za ně polovinu," přesvědčovala mě.
Věděla jsem, že to není reálně. Nejdřív bych musela najít stejnou látku, a kromě toho by ani naše švadlena nedokázala replikovat ty neobvyklé rukávy a elegantní volán. Nezlobila jsem se na mámu, protože jsem věděla, že svatba mého bratra a velká rekonstrukce domu zatíží naše finance natolik, že si ani ona nekoupí nové šaty.
Rodiče se pustili do rekonstrukce domu
Naši rodiče plánovali vytvořit pro bratra a jeho budoucí manželku na horním patře další kuchyň a koupelnu, aby jim poskytli více prostoru. Bylo to velmi nákladné. V té době bylo téměř vše v naší zemi nedostatkové. Dokonce i hezká barva na zdi byla těžko k sehnání. Naštěstí teta Hana pracovala v obchodě a díky svým rozsáhlým kontaktům se jí podařilo získat dostatek tapet pro celé horní patro a dokonce i jeden malý pokoj – můj. Vypadalo to, že na mých stěnách bude módní tapeta s modrými květy. Tato perspektiva trochu zmírnila mou touhu po pěkném oblečení.
Léto bylo v plném proudu. Rodiče se rozhodli najmout partu mladých vysokoškoláků. Přestože táta zpočátku chtěl nějaké zedníky, nakonec zvolil levnější variantu. I když to znamenalo určité riziko.
Když jsem přišla ze školy domů, upoutal mě chlapec, který strhával tapety v obývacím pokoji. Měl neuvěřitelně krásné kaštanové vlasy neobvyklého odstínu. Jeho oči byly intenzivně modré jako bezmračné nebe. Hned jsem si pomyslela, že kvůli nim musí omdlévat spousta dívek.
Zahanbená jsem prchla do kuchyně, kde se činila babička. Začala jsem jí chaoticky vyprávět o tom, co se dělo ve škole. Vůbec mě neposlouchala, jen se zeptala: "Ten chlapec se ti líbí, že?"
Popírat to nemělo smysl. Od té chvíle se můj život rozzářil barvami. Děkovala jsem Bohu a celému světu, že se můj bratr žení a rodiče nemají peníze, aby mě někam poslali. Tušila jsem, že během této rekonstrukce se stane něco neobyčejného...
Zamilovala jsem se
S tím studentem, jmenoval se Michal, jsme si okamžitě padli do oka. Mě příští rok čekala maturita, on se připravoval na obhajobu diplomové práce. Spojovala nás velká láska ke klasické hudbě – odmalička jsem hrála na klavír, on absolvoval hudební školu a miloval housle. Navíc jsme oba zbožňovali francouzskou kinematografii a rádi plavali.
Michal mě ohromil svou erudicí – studoval filozofii. Cenila jsem si jeho klid a moudrost. Získal si mě tím, že akceptoval mou bezstarostnou povahu. V jeho společnosti jsem měla pocit, že se stávám lepší, vnímavější a zralejší...
Náš první polibek se odehrál na schodech vedoucích do sklepa. O nějakém hlubším sblížení jsme ani neuvažovali. Navíc se náš dům stal jakousi základnou pro spoustu lidí a nebylo místo, kde bychom se mohli byť na chvíli přitulit. Přesto jsem měla pocit, že jsme zažili řadu romantických momentů – významné pohledy, jemné dotyky rukou, láskyplné úsměvy plné náklonnosti.
Naše první schůzka nebyla úspěšná. Rozhodli jsme se zajít do parku. Nečekaně se spustil liják a oba jsme promokli až na kůži. Já se dostala domů autobusem, Michal spěchal na vlak. Po několika dnech jsme šli do kina. Jsem přesvědčená, že právě tehdy zašeptal, že mě miluje. Nemohla jsem se přeslechnout, ale když jsme vyšli ven, ani mě nevzal za ruku. Říkala jsem si, že se stydí za takovou holku. Doufala jsem, že jakmile dokončím školu a dostanu se na univerzitu, všechno se změní...
Chtěla jsem ho okouzlit
"Je tak úžasný, citlivý, milující. Ale nemáme šanci být sami," stěžovala jsem si babičce. Zmínila jsem se jí také o šatech, po kterých toužím. Babička si jen povzdechla, sáhla do peněženky a podala mi peníze.
Rekonstrukce se blížila ke konci. Zbývalo jen natřít dveře a rámy. Věděla jsem, že naše každodenní setkání s Michalem brzy skončí. Obávala jsem se, že se možná ani nezúčastní svatby, ačkoliv byl pozván. Rozhodla jsem se tedy, že si šaty hned vyzkouším a ukážu se v nich Michalovi. Podívala jsem se do zrcadla a vyběhla nahoru do pokoje, kde můj milovaný maloval okenní rámy.
"Johanko, vypadáš úchvatně," zašeptal, pak mě jemně políbil. Chtěla jsem, aby pokračoval, ale za dveřmi se ozvaly kroky mého otce. Uskočila jsem jako opařená a lehce ztratila rovnováhu, přičemž jsem rukou zavadila o čerstvě natřené dveře.
Zamazala jsem si své vysněné šaty. V panice jsem chtěla skvrnu rychle odstranit. Nemohla jsem najít žádný odstraňovač skvrn, takže jsem v záchvatu zoufalství sáhla po odlakovači. Podařilo se mi vyčistit látku, ale bohužel jsem v ní udělala velkou díru.
Řekl mi pravdu
Po rekonstrukci domu se mnou Michal na několik týdnů přerušil kontakt. Věděla jsem, že je zaneprázdněn dalším projektem, ale nechápala jsem, proč mi ani nezavolá. A tak jsem se mu ozvala já. Domluvili jsme se na setkání v malé kavárně. Čekal na mě, seděl sám u stolu daleko od vchodu. Přišel v elegantním obleku a vypadal nesmírně důstojně. Běžela jsem k němu a spontánně ho objala. On se však jemně vymanil z mého objetí.
"Johanko, musím ti něco říct," řekl a sáhl do vnitřní kapsy saka. Potom vytáhl peněženku a z ní fotografii. "Podívej se na tuto fotku. Ta malá holčička je moje dítě. Mám rodinu..." řekl s obtížemi. "Vím, že jsem ti neměl lhát. Ublížil jsem ti a hluboce toho lituji. Ale když jsem tě viděl, hned jsem ztratil hlavu. A nemohl jsem si pomoct. Kdyby nebylo rekonstrukčních prací u vás doma, nic z toho by se nestalo... Nelitoval bych... tebe ani sebe..."
I když od té doby uběhlo hodně času, nikdy jsem na něj nezapomněla. Byla jsem tehdy velmi mladá a asi jsem si neuměla poradit se ztrátou lásky. Na bratrově svatbě jsem měla na sobě modré šaty, které ušila paní Helenka. Ty roztrhané mi opravila babička. Nemohu si vzpomenout, jestli jsem je ještě někdy měla na sobě.
"Tak co jsi ještě objevila v té tašce, Johanko?" zaslechla jsem hlas svého manžela.
"Nic zvláštního. Jen staré vzpomínky..."
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
