Facebook
Instagram
Ema si uvědomuje, že její vztah s přítelem Adamem není úplně standardní. Přesto neumí odejít a ocitla se tak v situaci, která ji psychicky i fyzicky poznamenává.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byli jsme šťastní, zamilovaní a já si žila svou pohádku. Nastěhovali jsme se do moderního bytu v Praze, který nám každý záviděl. Kdy se to vlastně tak pokazilo?
Hodila jsem po něm kaktus
Vždy jsme se hádali hodně zostra. Padala tvrdá slova a výhružky rozchodem. Nakonec jsme ale každý večer ulehli v objetí do postele a nikdy od sebe neodešli. Až jednou ten vztek překročil hranice. Začala jsem do přítele strkat a házet po něm věci. Natolik mě rozčílilo to, co mi řekl.
Už ani nevím, co to bylo. V tu chvíli jsem v sobě nedokázala zpracovat emoce, které se draly ven. Sáhla jsem po první věci, která mi padla pod ruku. Byl to květináč s kaktusem. Pěstovala jsem ho roky. Hodila jsem ho po Adamovi a hlína se rozlétla do všech stran. Přítele minula. To bylo poprvé.
Začal na mě strašně řvát: "Ty jsi kráva, tohle není normální!" Přišel ke mě a hrubě se mnou zatřásl. "Uvědomuješ si, že ten byt není náš? Kdo to bude platit, až tu všechno rozbiješ?" řval a já začala brečet. Utekla jsem ven a dlouhé hodiny se procházela po Žižkově ve snaze se uklidnit.
Dostala jsem první facku
Na první facku si nevzpomínám. Vím, že jsem byla v šoku a brečela jsem tak, že jsem nemohla přestat. Ne proto, že by to tolik bolelo. Ale proto, že jsem tomu nemohla uvěřit. "To jsi chlap, sáhnout na ženskou? Jsi normální ubožák!" snažila jsem se říct mezi vzlyky. Tolik jsem se styděla to někomu přiznat, že jsem během pár hodin dělala, že se nic nestalo. Věřte, že na to rychle zapomenete. Potlačíte to.
"Mrzí mě to, vím, že jsem to přehnal," začal se omlouvat Adam. Druhý den mi napsal dlouhou zprávu o tom, jak moc mě miluje. Věřila jsem, že se to stalo jen jednou a necháme všechno zlé za sebou. Domluvili jsme se, že na to zapomeneme a už nikdy nenecháme hádky dojít tak daleko.
Ač mě bije, nedokážu od něj odejít
Od té doby se to však neustále opakovalo. Moje řvaní, jeho fyzické útoky. Tolik facek, co už jsem schytala... Už ani nebrečím. Občas mě přirazil ke zdi, někdy povalil na zem. Jindy mi vyhrožoval, že má sílu. Jako by v tu chvíli byl úplně někdo jiný. Často jsem chodila s dlouhým rukávem nebo rolákem. Měla jsem modřiny od toho, jak mě držel.
Možná to bude znít hloupě, ale zvykla jsem si na to. Časem si zvyknete. Přestane to bolet, modřiny se zahojí. Věříte, že to tentokrát bude naposledy. Mám kam jít a netrápí mě peníze. Nemám žádný pádný důvod zůstat. Přesto neumím odejít. Nevím proč.
Další příběhy ze života ➔
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
