Natálie (19): Bydlíme naproti krematoriu a v noci s mamkou pozorujeme něco děsivého

Natálie (19): Bydlíme naproti krematoriu a v noci s mamkou pozorujeme něco děsivého
Zdroj: Pixabay

Když se Natálie s rodiči přestěhovala, netušila, co bude zažívat. Jejich dům stojí naproti krematoriu, v němž v noci ožívají nebožtíci. Natálie si nejprve myslela, že blouzní. Jenže jak ukázal čas, vážně se to děje. Nic děsivějšího v životě neviděla.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 28. 03. 2022 15:00

Budou tomu sotva dva měsíce, co jsme se s rodiči přestěhovali. Táta změnil práci a aby nemusel zdlouhavě dojíždět, bylo jednodušší se přestěhovat. Dům, ve kterém bydlíme, stojí naproti krematoriu. A právě tam se v noci odehrává něco víc než divného.

V noci jsem v krematoriu viděla postavy

Krematorium je součástí areálu menší nemocnice. Naše okna jsou přesně tím směrem. Když mi táta říkal, co je to za budovu, nepřišlo mi to divné, ani jsem necítila strach. To se však po měsíci změnilo. Jednou v noci mě vzbudila ukrutná žízeň. Šla jsem se do kuchyně napít vody. Stála jsem se skleničkou v ruce a dívala se z okna.

Zadívala jsem se do oken krematoria. Byla jsem rozespalá, takže to, že vidím divně se ploužící postavy, jsem brala jako blud. Ulehla jsem do postele a chtěla znovu usnout. Jenže se mi pořád vracel ten pohled z okna. Nedalo mi to a znovu jsem se šla podívat. A opravdu, několik osob se pomalým krokem ploužilo krematoriem.

Promnula jsem si oči, abych se ujistila, že dobře vidím. „Je to možné?" podivila jsem se nahlas. Užasle jsem se dívala na ty lidi, jak bloudí chodbami. To se mi jen zdá, řekla jsem si a šla spát. Když jsem se k ránu vzbudila, pořád jsem to měla v hlavě. Hned jsem se ptala táty, jestli někdo v noci v krematoriu pracuje. Tvrdil, že v tom naproti určitě ne. Měl tam totiž známého.

Slyšela jsem sípání a sténání

Druhý den jsem se rozhodla, že se kolem budovy projdu. Nahlížela jsem do oken a čekala, zdali zpozoruji něco neobvyklého. Nic jsem neviděla. Akorát mi jeden pracovník vynadal, že tam nemám co dělat. Hodila jsem to celé za hlavu. Dalších několik nocí jsem klidně spala až do rána.

Pak se mi jednou v noci chtělo na toaletu. Když jsem se z ní vracela, podívala jsem se z okna. Viděla jsem to samé. Pomalu se ploužící postavy. Málem se mi zastavilo srdce. Ty postavy nepůsobily moc živě. Byli to zřejmě mrtví lidé, které čekalo pálení žehem. Celá jsem zkoprněla a skoro se bála znovu podívat.

S pláčem jsem ulehla do postele a ještě se otočila zády k oknu. Jenže tu noc bylo něco jinak. Začala jsem ve své hlavě slyšet sténání a sípání. Nebyla to ani slova, jen hekání. Ovšem tak intenzivní, až to působilo, jako kdyby mi někdo dýchal za krkem. Nikomu bych nic takového nepřála. I když jsem dospělá, bála jsem se jako malá holka.

S mamkou v noci pozorujeme život mrtvých

Svěřila jsem se mamce. Nevěřila mi a smála se, že mám bujné sny. Já ji ale chtěla dokázat svou pravdu. Další noc jsem šla mamku vzbudit, abych ji ukázala, co se v noci v krematoriu děje. Strnule stála u okna a pozorovala život naproti. „Vždyť ti lidé jsou mrtví," pronesla tiše.

„Co když tu nejsme v bezpečí?" začala se strachovat. „Myslím, že nám nechtějí ublížit, ale je to děsivé," snažila jsem ji uklidnit. Teď se s mámou pravidelně scházíme v noci u okna a pozorujeme život mrtvých. Říkám vám, že nic děsivějšího jsem nikdy neviděla.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

Bohuš Matuš a jeho o 30 let mladší manželka Lucie: Když jsem Bohuše ukázala poprvé mamince, tak se složila

Související články

Další články