Moderátorka Barbora Kroužková z Událostí: Dcera se narodila s neprůchodností jícnu, naučily jsme se žít z minuty na minutu

Moderátorka Barbora Kroužková byla hostem talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko.Barbora Kroužková je moderátorkou Událostí na České televizi.Moderátorka Barbora Kroužková na archivním snímku.Barbora Kroužková je mámou dvou dcer, Julie (17) a Olívie (8).+ 6 fotek+ 7 fotek

Pozvání do talk show Na kafeečko tentokrát přijala moderátorka Událostí Barbora Kroužková (50). Promluvila o své práci ve zpravodajství, ale také o dvou dcerách, Julii (17) a Olívii (8), přičemž ta mladší se narodila s neprůchodným jícnem. Jak Barbora prožívala první chvíle po porodu s tak vážnou diagnózou dcerky? A jak snášela půlrok, který strávila na dětském oddělení JIP?

Veronika Nováková
Veronika Nováková 04. 10. 2023 09:00

Moderátorka Barbora Kroužková měla Olívii ve 42 letech a o dceřině nemoci neměla do porodu tušení. Vrozená atrézie (neprůchodnost) jícnu znamená, že jícen nedosahuje až do žaludku, ale končí v hrudníku.

Dnes osmiletá Olívie tedy musela už v den narození podstoupit první operaci a domů se poprvé podívala až o půl roku později. "Když jsme my, maminky, brečely u boxu s dítětem, tak nás sestry vyhodily: 'Tady se nebrečí'," vzpomíná moderátorka České televize na dlouhé měsíce po porodu.

"Co jsem se po porodu postavila na nohy a tělo se zbavilo oblbováků, tak jsem nevěděla o jizvách ani hormonech," popisuje Barbora první pocity, když se dozvěděla dceřinu diagnózu. "Dokonce jsem měla mít transfuzi krve, protože porod byl kvůli věku náročnější. Tu jsem odmítla a rychle chtěla pryč z JIPky, abych byla u dcery."

Dvě dcery mi předpověděla kartářka

První dceru Julii jste měla po třicítce, ve svých 33 letech. Julinka byla plánovaná takhle později?
Je chtěná, ale neplánovala jsem mít děti tak pozdě. Moje máma mě měla ve dvaceti a od svých dvaceti jsem to měla na talíři. Kdyby dítě přišlo dřív, vzít bych si ho nenechala.

Čím to tedy bylo?
Já bych se nebránila, ale nebylo s kým.

Nejprve jste si myslela, že bude jen Julinka, ale potom jste šla ke kartářce a zjistila, že to bude jinak.
Nešla jsem tam primárně kvůli dětem. Za život jsem zkusila pár kartářek, respektive chodily kamarádky a já to negovala. Nicméně tahle mi řekla, že budu mít dvě děti. Řekla mi to také nějaká vědma na festivalu v Praze na Džbánu. Někdo vás chytne za ruku, aniž byste o to požádala, a: „Dvě děti!“ Ale reálně to vypadalo, že druhé dítě spíš nebude.

Druhá holčička Olívie přišla až po čtyřicítce.
Bylo mi 42 let. Mojí babičce bylo 42 let, když jsem se narodila já. Můj kolega Karel Rožánek nikdy v legraci neopomene říct: „Tak sis porodila vnučku.“

Nesnažili jste se cíleně?
Ne, opravdu to byl dar. Měla jsem operaci kolene a mé těhotenství šlo ruku v ruce s dost těžkým úrazem na lyžích. Dar je také v tom, jaká holčička se nám narodila. Nechci se vůbec pouštět do spekulací, jak šťastná jsem, že ji mám a že jsem tenkrát jako starší rodič také psychicky vyzrála. Ona se totiž narodila s docela těžkou vývojovou vadou a strávily jsme skoro půl roku v nemocnici. Naučily jsme se žít z minuty na minutu.

Šokující diagnóza: vrozená neprůchodnost jícnu

Nikdo si nedokáže představit, jaký je to pocit. Vaší maličké se správně nevyvinul jícen, takže muselo dojít k několika operacím. Jak dokáže žena po porodu sledovat svoji dceru, která může mít bolesti a trpět?
Neřeknu, že je to těžké. Člověk opravdu začne žít přítomností. Pracovala jsem s tím už dřív, ale naprosto jsem se oddala přítomnosti. Přijímám realitu, jaká je. Stejně vám nic jiného nezbyde. Když jsme my, maminky, brečely u boxu s dítětem, tak nás sestry vyhodily: „Tady se nebrečí.“ Energeticky tam funguje úplně jiné nastavení. Pokud jde o bolest, o to jsem se samozřejmě hodně zajímala. Lékaři jsou mistři. Zároveň – a to nepopírám západní medicínu – se tam dějí věci mezi nebem a zemí. Pokud brečíte a jste nešťastná, přenáší se to na děti. Tohle jsem si hlídala. A jinak jsem čekala. Poporodní emoce? Asi budu drsná a je to individuální věc, ale tohle mě úplně probralo. Rodila jsem císařským řezem, protože první dcera se tak narodila a já byla starší matka. Přišli mi to říct, když jsem byla po epiduralu částečně nehybná a ležela na JIPce.

Do té doby jste netušila, že je nějaký problém?
Ne, vůbec. Zjistili jsme to pár hodin po porodu a první operaci podstoupila dcera už ten večer. Co jsem se postavila na nohy a tělo se zbavilo oblbováků, tak jsem nevěděla o jizvách ani hormonech. Dokonce jsem měla mít transfuzi krve, protože porod byl kvůli věku náročnější. Tu jsem odmítla a rychle jsem chtěla pryč z JIPky, abych byla u dcery. Ona byla sama na JIPce. Nebyla jsem u ní 24 hodin v kuse, ale docházela jsem za ní z jiné místnosti mimo oddělení. Byla jsem tam pořád. Nepamatuji si, že by mě něco bolelo. V mozku tahle událost naprosto vypnula mé vlastní bolesti. Je také otázka, jak k tomu přistoupíte. Vybrečíte se, pořád brečíte a nic. Proto jsem se rozhodla, že budu v plné polní.

Dceru jsem celý půlrok plně kojila

Co to znamená?
Třeba jsem se rozhodla, že se budu na 300 % snažit, abych jí mohla dávat své mléko. Děti jsou tam vyživované sondou, a buď dostávají umělé mléko, nebo maminky, které jsou v nemocnici, mléko odstřikují. Jsem pyšná na to, že moje dcera má v papírech, že je půl roku plně kojená. Já i miminko jsme měly den rozdělený po třech hodinách. A po třech hodinách jsme žily ještě po návratu z nemocnice. Trávicí systém zoperovaného dítěte funguje v nějakém módu, a my proto dál fungovaly po třech hodinách, co se týká mléka, tekuté stravy a později stravy tuhé. Pitný režim, odstříkávací režim, procházka, za malou Olivkou k boxu a pomoci sestřičkám. Sestřičky se snažily, aby maminky mohly maximum úkonů dělat samy – přebalovat, omýt, vyměnit, co šlo.

Já jsem také půl roku odstříkávala mléko, nekojila, a vím, že je to drsné.
Ano, je to drsné a vůbec nezpochybňuji, že to nějaká žena nechce dělat. Setkala jsem se se ženami, které si hned po porodu nechají nasadit prášky, aby zastavily laktaci. Mám k tomu naprosto neutrální postoj.

Po příchodu domů přišel velký strach

Když jste přišly domů, bylo to hodně jiné? Přizpůsobila se celá rodina?
Rodina se přizpůsobila. A bylo to strašné. Teprve doma jsem dostala strach. V nemocnici jsem měla obrovskou oporu v sestrách, v lékařích a fungovala jsem trošku jako na hotelu. Zaměřovala jsem se čistě na sebe, na dceru a na to, co mi kdo řekl. Pořád jsem byla vedena. Když jsem přišla domů, tak jsem dostala strašný strach. Domů jsme dostali dva přístroje, protože kdyby nešlo krmit pusinkou, dostávala by sondou, k tomu byl noční režim a denní režim – proto ty dva přístroje. A já se prostě bála, že doma to nezvládnu.

Krize byly?
Párkrát jsme také měli krize a výjezdy do Motola na chirurgii. Potom jsem vnitřně začala pracovat se strachem. Věděla jsem, že nikdy nebudeme moci říct, že je vyhráno. Jícen a všechny trubice, sliznice, které člověk má, neustále pracují a budou se kontrolovat až do její smrti, případně se bude její život přizpůsobovat zdravotnímu stavu. A k tomu další složka, kterou na chirurgii neřešíte, ale už tam jsme s ní začínali cvičit. Máte totiž půlroční dítě, které leží. Takže do toho všeho jsem nastoupila s Vojtovou metodou a začala jsem čtyřikrát denně „mučit“ své dítě. Dnes je ve druhé třídě a je to boží dítě.

Do práce v televizi jsem si chodila odpočinout

A do toho práce. Člověk by čekal, že když se narodí takové miminko, budete se mu muset věnovat 24 hodin denně. Ale ono to jde.
Šlo to a určitě také díky tomu, že moje maminka byla dětská sestra. Postupně jsem mohla jít na hodně krátké úvazky pracovat. A to mě hrozně nabíjelo, já v práci odpočívala. Maminka a tchyně mě třeba posílaly odpočinout, jít na kafe. Ale vy si to nenaplánujete - vypadá to, že máte tři nebo čtyři hodiny času, ale žádná kamarádka tak rychle nemůže.

Takže jste vyrazila sama.
Ano. Seděla jsem třeba někde sama na kafi a stejně jsem nemohla přestat myslet na to, co se děje doma. Proto jsem řekla, že začnu chodit do práce. Tam si nesmím dovolit udělat chybu a musím se tak koncentrovat, že to pro mě byly dva světy. Navíc jsem věděla, že mám práci, do které nemohu tři roky nechodit. Moderování, práce se zdroji a rytmus práce, to se mění raketovým tempem. Kdybych po třech letech přišla, tak můžu rovnou odejít. Ale je pravda, že když se narodila Olívie, řekla jsem si, že není nic jiného a všechno ostatní je dar a bonus. Bonusy potom chodily v případě jejího zdravotního stavu a práce.

O čem dalším promluvila Barbora Kroužková:

  • Jaké bylo její dětství a cesta k novinařině
  • Jak prožívala úmrtí maminky v průběhu pandemie covidu
  • O sexuálním harašení v profesním životě
  • Proč na rok odjela do Austrálie
  • S jakou osobností by si přála vést rozhovor

Související články

Další články