Facebook
Instagram
Roman nevěřil, že lze vyhrát v loterii. Myslel si, že to je jeden velký podvod. Jenže jednoho dne našel v parku los, který mu přinesl velké peníze.
Někdy se stane, že smůla jednoho člověka se změní v štěstí druhého. Když jsem se ohnul, abych sebral malý lístek ležící pod lavičkou, nemyslel jsem si, že zvedám miliony. Ale štěstí na mě mrklo a pak mi věnovalo zářivý úsměv! Vyhrál jsem jackpot! A i když jsem byl šťastný jako dítě u vánočního stromečku, hlas v mé hlavě neustále říkal, že ty peníze mi nepatří.
Nevěřil jsem, že lze vyhrát
Nejsem příznivec konspiračních teorií. Mám daleko k těm "plochozemcům", nevěřím na reptiliány, Atlantidu ani různá spiknutí. Směju se zprávám o setkáních s malými zelenými mužíky. A pokud jde o loterijní hry... přiznám se, vždy jsem tam cítil nějaký podvod. Těžko se mi věří, že se v této zemi tak často někdo stane milionářem.
Ptám se, kde jsou všichni ti boháči? Kde jsou jejich vily? Kde jsou ty lesklé limuzíny? Hraje se o příliš vysoké částky na to, aby náhodný člověk mohl vyhrát celý jackpot. V době supersilných počítačů by nebylo žádným problémem zmanipulovat losování.
Mezi mými přáteli jsem výjimkou. Každý můj kamarád je hluboce přesvědčen, že jednoho dne se na něj štěstí usměje. „Nehraješ, nevyhraješ,“ říkají. A já jim na to odpovídám: „Už jsem vyhrál. Částku, kterou jsem ušetřil za ty falešné losy.“ Nevěřil jsem, že pár správně zvolených čísel může někomu přinést jmění.
Našel jsem los
V neděli ráno obvykle zajdu do pekárny pro čerstvé rohlíky. Jednou jsem se vracel domů s taškou plnou teplého pečiva, když mě něco napadlo. Rozhodl jsem se prodloužit si cestu domů a projít se parkem. Počasí bylo krásné, tak proč si neudělat procházku.
Posadil jsem se na lavičku a sledoval, jak se město probouzí a do parku přichází lidé se psy nebo běžci. Náhle něco zašustilo vedle mé boty. Podíval jsem se dolů a uviděl malý lístek. Zvedl jsem ho ze země a už jsem ho chtěl zmačkat a hodit do koše, když jsem si uvědomil, že je to los.
Někdo asi ztratil své sny... Pokrčil jsem rameny a z náhlého popudu jsem si los nechal. Napadlo mě, že možná najdu jeho majitele, i když jsem neměl tušení, jak to udělat.
Chtěl jsem najít jeho majitele
Vrátil jsem se domů, zapnul počítač a podíval se na stránku naší městské čtvrti, kde jsou i lokální inzeráty.
„Co děláš?“ zeptala se mě manželka.
„Našel jsem v parku los. Dám inzerát, třeba se někdo ozve.“
„Jsi blázen?“
„Proč si to myslíš?“
„Ve hře je obří jackpot. Když napíšeš, že jsi našel los v parku, budeš mít stovky zpráv od údajných majitelů.“
„Víš... možná máš pravdu.“
„Samozřejmě, že mám pravdu. Pamatuj, miláčku, tvoje žena má vždycky pravdu.“
„Tak ho prostě vyhodím.“
„Nedělej to. Když jsme se dostali do hry zadarmo, byla by škoda to vzdát.“
„Nevěříš snad, že by někdo opravdu mohl vyhrát tolik peněz...“
„Ne, asi ne. Ale co nám brání to zkusit?“
Znovu jsem nemohl popřít její logiku. Los byl zdarma, takže mi nic nebránilo zkontrolovat večer výsledky, byť jen proto, abych se ujistil, že jsem nevyhrál...
Na los jsem už nemyslel
Byl krásný den, bylo škoda promarnit ho sezením doma. „Kluci, co kdybychom šli do zoo?“ zeptal jsem se svých synů.
„Radši bych si zahrál fotbal s kamarády,“ odpověděl Marcel (12).
„A ty, Karle?“
„Tati, je mi 16. Na zoo jsem už moc starý...“ odpověděl uraženým tónem, jako bych udělal strašnou chybu.
„Na zoo nikdy nejsi moc starý,“ namítla moje manželka. „Jestli nechcete jít, zůstaňte. My se nechceme celý den dusit doma. Oběd máte v lednici. Ohřejte si ho, když dostanete hlad.“
Strávili jsme spolu příjemné odpoledne a na los jsem úplně zapomněl. Když jsme se vrátili domů, bylo už po sedmé večer. Děti byly zavřené ve svých pokojích a hromada nádobí ve dřezu naznačovala, že na oběd nezapomněly. Dal jsem si sprchu a posadil se s knížkou na gauč. Než jsem se nadál, byla půlnoc.
Myslel jsem, že to je sen
„Půjdu spát,“ řekl jsem manželce a odložil knihu.
„Zkontroloval jsi ten los?“ zeptala se.
„Ten los?“
„Ten, který jsi dnes ráno našel.“
„Pravda, úplně jsem na to zapomněl. Podívám se na výsledky zítra.“
„Podívej se teď. Třeba jsme něco vyhráli.“
„Když na tom tolik trváš,“ řekl jsem, našel los a na telefonu otevřel stránku s výsledky. O chvíli později jsem si mnul oči úžasem.
„Co to máš za výraz?“
„Vyhráli jsme,“ odpověděl jsem tiše.
„Měla jsem dobrý pocit... Tak co, bude alespoň na kafe?“
„Ne... na spoustu kafe...“ šeptal jsem, jako bych se bál, že hlasitější zvuk mě probudí z toho krásného snu.
„Dej mi to,“ řekla a vzala mi los a telefon. „Panebože!“ vykřikla.
Vyhráli jsme opravdu hodně. Asi nemusím říkat, že jsme tu noc už nezamhouřili oka...
Svědomí se ozvalo
Do rána jsme plánovali, co uděláme s výhrou. Přemýšleli jsme o tom, že pošleme naše syny na dobré univerzity a zajistíme jim slušný start do života. Přemýšleli jsme o novém autě a investicích, které zabezpečí celou rodinu. Pak mě ale napadla jedna myšlenka.
„Zlato, víš, že ty peníze nám vlastně nepatří, že?“
„Jak to, že ne? O čem to mluvíš?“
„Někdo si teď pravděpodobně nadává, že ztratil výherní los.“
„A co jsi s tím mohl dělat? Měl jsi plán najít majitele, ale to nemohlo vyjít. Kdybys ten inzerát zveřejnil, ozvali by se i podvodníci a los by se stejně nevrátil k oprávněnému majiteli.“
„Vím, ale stejně se cítím špatně...“
Druhý den jsme se společně rozhodli, že když naše štěstí bylo dílem náhody, měli bychom se o něj podělit s ostatními. Polovinu výhry věnujeme několika charitativním nadacím. To je prostě správné. Není třeba být chamtivý. A pořád nám zůstane dost na to, abychom pohodlně zajistili nejen naše syny, ale i jejich děti...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
