Simona (39): Syn je premiant třídy, ale škola ho psychicky ničí. Bojím se, že za to můžeme i my

Náš Adam chodí do páté třídy a od první třídy nosí prakticky samé jedničky. Učení mu vždycky šlo, učitelé ho chválili a my s manželem jsme na něj byli pyšní. Nikdy jsme ho nemuseli nutit k úkolům, všechno si hlídal sám. Jenže zhruba na začátku tohoto roku se něco změnilo. Začal být podrážděný, špatně spí a ráno si často stěžuje na bolesti břicha. Několikrát se dokonce před odchodem do školy pozvracel. Nejdřív jsem si myslela, že má nějaké zdravotní potíže. Jenže o víkendech a prázdninách mu nic není.

Lenka (38): Domácí vzdělávání dceři jen prospělo. Z učení má radost, ne stres

Kvůli dvojce dokáže celé hodiny plakat

Poprvé mě opravdu vyděsilo, když přinesl dvojku z matematiky. Seděl v pokojíčku, brečel a opakoval, že je úplně neschopný. Přitom ho nikdo nekáral. Snažila jsem se mu vysvětlit, že dvojka je krásná známka. Jenže on mě neposlouchal.

Před každou větší písemkou se učí dlouho do večera. I když látku umí, pořád má pocit, že něco zapomněl. Nedávno jsem ho našla o půlnoci nad sešitem. Když jsem mu řekla, ať jde spát, rozplakal se, že zítra všechno pokazí. Ráno zase zvracel. Třídní učitelka mi přitom tvrdí, že ve škole působí klidně a nezapomene dodat, že patří k nejšikovnějším a nejnadanějším dětem.

Míša (44): Manžel mi řekl, že si mě neměl raději brát. Kvůli špatnému prospěchu našeho syna

Manžel říká, že ho nesmíme rozmazlovat

S manželem se kvůli Adamovi poslední dobou často hádáme. Podle něj je syn prostě přecitlivělý a musí pochopit, že život není jednoduchý. „Na střední a na vysoké to bude ještě horší. Nemůže se sesypat pokaždé, když se mu něco nepovede,“ říká. Tvrdí, že bych ho měla přestat uklidňovat a jednoduše ho nechat, aby se s některými věcmi naučil vypořádat sám.

Také začínám přemýšlet, jestli jsme k tomu všemu sami nepřispěli. Vždycky jsme jeho jedničky oslavovali, chlubili se jeho vysvědčením a říkali mu, jak je šikovný. Manžel občas prohodil, že s takovou jednou vystuduje medicínu nebo práva. Když přinesl jedničku, byla to samozřejmost.

Beáta (41): Jsem zastánce toho, že na známkách nezáleží. Moje tchyně však děti peskuje, když nemají jedničky

Bojím se, že jsme mu vzali radost z dětství

Nedávno jsem ho našla v pokojíčku, jak vztekle mačká sešit s matematikou. Když jsem se zeptala, co se stalo, odsekl, že je blbej a že se na všechno může vykašlat. Dostal totiž dvojku z písemky, na kterou se celý večer učil. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se přece nic hrozného nestalo. „Tobě se to řekne! Táta bude vyzvídat, proč nemám jedničku,“ vyhrkl. A mně došlo, že i přestože mu pořád opakuji, že na známkách tolik nezáleží, možná se chováme trochu jinak.

Po poradě s jeho třídní jsem ho objednala k psycholožce. Manžel si myslí, že zbytečně dramatizuji, ale já už nechci každé ráno sledovat, jak ho bolí břicho, jak zvrací, jak je na sebe strašně náročný. Je mu teprve dvanáct a místo kamarádů a třeba i prvních lásek myslí hlavně na známky. Nevím, jak mu vysvětlit, že nemusí být dokonalý.

Žaneta (44): Fyzikářka mi v devítce udělala ze života peklo. A to vzdor faktu, že jsme obě skrývaly stejné tajemství

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].