Facebook
Instagram
Uběhly dva roky od svatby Moniky Binias a jejího o 25 let mladšího manžela Petra Biniase. Monika, za svobodna Štiková, magazínu Lifee.cz prozradila, proč její muž nechce společného potomka, a jak jejich vztah ovlivňuje velký věkový rozdíl. Jak druhé výročí manželský pár oslaví?
Podnikatelka a jedna z nejslavnějších tchyní Česka, Monika Binias (50), si v otevřeném rozhovoru neváhá rýpnout do svých dcer, Ornelly Koktové (29) a Charlotte Štikové (25), se kterými v posledních letech nemá právě ideální vztahy. „Společného potomka bych chtěla spíše já. A to i přes mé nevalné zkušenosti, kdy jsem do výchovy dala přes 1 000 %, ale nakonec jsem zjistila - také od svých kamarádek - že čím víc dětem dáváte, tím hůř se k vám chovají," říká Monika Binias.
Svým dcerám zřejmě mnohé nemůže zapomenout. „Nikdy nevíte, jak to s těmi vašimi dětmi nakonec dopadne - jak se vám odvděčí. 20 let jim naprosto podřizujete život a sebe dáváte na vedlejší kolej. O finanční náročnosti dětí už se vůbec bavit nemusíme."
S manželem, hokejistou Petrem Biniasem (25), se Monika odstěhovala do Německa kvůli jeho kariéře a nedávno se z bytu přestěhovali do domu, který teď společnými silami budují.
25 českých VIP párů s velkým věkovým rozdílem: Komu to vyšlo a komu naopak ne?
Monika Binias o životě s mladším partnerem
Moniko, jak důležitá je pro vás svatba?
Někdo říká, že manželství je jen kus papíru. My si to nemyslíme a podle mě tuhle zvláštní teorii nejvíce razí právě Češi. Třeba Slováci, Italové, Francouzi nebo Poláci to tak nemají. Jako lidstvo máme jen dvě společné věci, a to celosvětově, přes různorodost národů, náboženství a kultur - jsou to svatby a pohřby. Je to něco, co spojuje všechny lidi na planetě. Není to kus papíru a o právních důsledcích pro ženu vůbec nebudu mluvit, protože tahle filosofie je výhodná hlavně pro muže.
Co z toho plyne?
České ženy by se měly vzpamatovat a po větě "je to jen kus papíru" by měl chlap letět ze dveří. Pakliže tomu muži nestojím za to, aby mi dal své jméno, tak je něco špatně. Chce si nechat zadní vrátka nebo do budoucna počítá s rozchodem. Když potká někoho lepšího, tak jednoduše odejde, a to bez jakýchkoli následků.
Dnes s manželem slavíte dva roky od svatby. Jak byste je zhodnotila?
Pro nás pro oba je manželství strašně důležité a dodalo nám větší pocit bezpečí a sounáležitosti. Je třeba nádherné přijet na hotel a být pan a paní Binias. To je krásný pocit, vždy se na sebe podíváme. Když jdete na úřad, také se podepisujete jménem svého manžela. Je to hrdost. Jsme teď zamilovaní mnohem více, než když jsme spolu chodili. Máme klid a pohodu.
Jaké tedy byly ty dva roky?
Ty dva roky byly plné velkého budování - v hokejové kariéře mého manžela a také našeho nového domova. Na podzim by se to mohlo malinko zklidnit, i když manžel teď přešel do jiného klubu, do Hannoveru. Ale jsem na to zvyklá, nemám s tím problém, hokejistu jsem si brala. Má tam lepší postavení, takže s ním budu moci jezdit i já. Těšíme se na nějakou klidnější podzimní dovolenou. Cestujeme sice často, ale bývají to kratší výlety, nebo takové, které jsou napůl pracovní.
Jak vás manžel dokáže nejlépe rozmazlovat a hýčkat?
Manžel mi rád masíruje nožky, to já mám moc ráda. My si hodiny povídáme, nalijeme si k tomu dobré vínečko, v létě máme rádi vychlazené růžové, a k tomu oříšky nebo ovoce. Máme rádi tuhle pohodu. Přitulíme se k sobě a koukáme na Marvelovky. Někdo potřebuje jako důkaz lásky tisíce darů a návštěvy Pařížské. My si takové dárky můžeme kupovat po celý rok. Neobklopujeme se tím a máme rádi úplně obyčejné věci - milujeme třeba grilování. Tím mě manžel také rozmazluje, protože on je šéfem grilu. K tomu masáže, filmy a vínečko. Poslední dva měsíce tolik necestujeme a víc budujeme domov.
Projevuje se v něčem váš věkový rozdíl?
To je podle mě otázka, každá dvojice to asi má jinak. Někdo je ve dvaceti starý člověk. Moji rodiče mají úplně skvělé manželství a jsou mladí - mé mamince je přes sedmdesát a do kapsy strčí ženské, kterým je přes čtyřicet. Jak v oblékání, tak stylem života. Moje babička, ta to měla zrovna tak. Je to nefér, ale bude to rodinnou genetickou dispozicí. Ženy z našeho rodu jsou velmi optimistické, činorodé, plné života, prostě nestárneme. Takže já bych šla večer do klubu a manžel už by raději zalezl do postele. U nás je to hozené trochu jinak.
Jak se to projevuje v praktickém životě?
Bratr mého manžela hraje vrcholově hokej ve Švýcarsku a nedávno jsme tam byli na jednom výletě. Oni se zastavili, protože nemohli - dva sportovci! Kriticky jsem se na ně podívala a dozvěděla jsem se od nich, že teď už je jasné, kdo je tady ten mladší: "My dva to nejsme, brácho!" Klape nám to také proto, že můj muž je velmi psychicky vyzrálý, protože se musel velmi brzy osamostatnit, odjel do ciziny a nikdo se s ním nemazlil. Díky tomu je velmi zodpovědný a není to žádný puberťák. Náš věkový rozdíl se díky tomu setřel a rozumíme si.
V minulosti jste prohlásila, že byste se s manželem nebránila miminku? To stále trvá?
Co jsem pochopila, tak společného potomka bych chtěla spíše já. A to i přes mé nevalné zkušenosti, kdy jsem do výchovy dala přes 1 000 %, ale nakonec jsem zjistila - také od svých kamarádek - že čím víc dětem dáváte, tím hůř se k vám chovají. Můj případ opravdu není ojedinělý. Ženy, které berou mateřství lážo plážo, nebo na výchovu úplně kašlou, ty jsou obdivované a mají vděčné děti. Je to nějaký psychologický efekt.
Takže vy byste do dalšího potomka šla a manžel ne?
Ano, já bych děti chtěla, ale manžel říká, že si vzal mě, a je se mnou kvůli tomu, že se mu život se mnou líbí. Není to jako v socialismu, kdy byly zavřené hranice a děti byly jedinou radostí lidí. Svět se otevírá, nabízí jiné možnosti, a projevuje se to tak, že spousta lidí dnes děti nechce zcela dobrovolně. Další věc je, že nikdy nevíte, jak to s těmi vašimi dětmi nakonec dopadne, jak se vám odvděčí. 20 let jim naprosto podřizujete život a sebe dáváte na vedlejší kolej. O finanční náročnosti dětí už se vůbec bavit nemusíme. Kdyby to tak brali všichni, je to taky špatně, ale manžel říká, že planeta je natolik přelidněná, že kdybychom s touto filosofií žili 500 let, tak se to možná dorovná, ale jenom možná. Můj muž miluje svoji práci, baví ho hokej a svobodný život - sebrat se o půlnoci a letět do Finska. To je můj manžel.
Vraťme se tedy zpět k původní otázce - jak dnešní výročí oslavíte?
Musím se přiznat, že jsem na to malinko zapomněla, což se mi stalo i loni. Chystáme se na večeři a koupíme si nějaký dáreček. Každý si asi na férovku řekne, co by chtěl. Nehrotíme to, ale na večeři půjdeme stoprocentně. Uděláme si příjemný večer.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
