Facebook
Instagram
David strávil vojnu v Českém Krumlově, kde často slýchal historky o duších, již se tu údajně měli vyskytovat. Jako střízlivý mladý muž se jim smál. Ovšem jen do chvíle, než měl o pár let později tu čest strávit nějaký čas v bytě na náměstí Svornosti.
Měl jsem krátce po těžké autonehodě, takže jsem prakticky veškerý čas trávil na rozloženém gauči v obývacím pokoji, kde byla mým jediným společníkem televize.
Zaslechl jsem z kuchyně podezřelé zvuky
Z obýváku jsem viděl do chodby, která byla osvětlená dopadajícím světlem z kuchyně či ložnice. A právě v té době, kdy jsem si ještě nedokázal bez velkých obtíží dojít ani na toaletu a kdy jsem byl v bytě prokazatelně sám, jsem uslyšel pohyb v kuchyni.
Do bytu nikdo dveřmi nevstoupil a oknem to bylo zcela vyloučeno. Jednak to bylo pro zloděje moc vysoko a dotyčný by musel projít snackem do uzavřeného dvora, kde se většinou v tom čase pohybovala spousta hostů, a konečně okno do kuchyně bylo zavřené. Zřetelně jsem nicméně slyšel, jak někdo otevírá šuplíky u kuchyňské linky a přehrabuje se v příborech a nožích.
"Haló! Je tady někdo?" zvolal jsem a chlupy mi stály v pozoru. Šramocení v příborech ustalo, někdo se přesunul do dveří kuchyně a v ten moment se v chodbě objevil něčí stín. Nejsem žádný strašpytel, ale ve stavu, v jakém jsem byl, jsem začal propadat hysterii.
Šuplíky se nemohly otevřít samy od sebe
Popadl jsem do ruky berli a připravoval se k obraně. Stín se nějakou chvíli nehýbal, a pak jako otočením vypínače prostě zmizel. Srdce mi ještě nějakou chvíli zběsile tlouklo. Když se další půlhodinu nic nedělo, rozhodl jsem se, že půjdu byt prozkoumat. Nikde nic, nikde nikdo. Jen v kuchyni zůstaly dva šuplíky otevřené - horní s příbory a pod ním ten s kuchyňskými noži. Zkoušel jsem, zda by bylo možné, aby se šuplíky samy otevřely. Jenže to bylo to naprosto vyloučené.
Tento zážitek jsem zatím nikomu nevyprávěl. Bál jsem se, že bych byl za blázna. Celé jsem se to snažil vytěsnit z hlavy, což se mi podařilo až do té míry, že jsem si skutečně po pár týdnech myslel, že se mi to jen zdálo. A právě ve chvíli, kdy jsem to celé chtěl hodit za hlavu, se to opakovalo. Navlas stejně.
Majitel restaurace mi potvrdil, že v domě straší
Po dalších několika týdnech jsem se konečně odhodlal o berlích opustit byt a usadil jsem se na zahrádku restaurace před domem. Byl krásný, slunečný den a město bylo plné turistů. V mírné euforii jsem slastně usrkával kávu, když vtom jsem zaslechl rozhovor od sousedního stolu. "Ne, já tady v tom penzionu bydlet nebudu! Já nikdy nevěřila na duchy, ale tady jsem do rána nezamhouřila oko!" hlásila jedna žena středního věku své kolegyni u snídaně.
Ta jí odpověděla: "No, tak to hlavně nikomu neříkej, nebo ti dají svěrací kazajku." Osmělil jsem se a dámy oslovil. Vyjádřil jsem se v tom smyslu, že mám podobnou zkušenost. Zatímco s vystrašenou ženou jsme si vyměňovali zážitky, její kamarádka zůstávala skeptická: "No výborně! Vy dva se můžete vzít za ruce a skočit za Chocholouškem!"
Když ženy zaplatily a odešly, sdělil jsem majiteli restaurace: "Hele, Jardo, ty dvě ženský, jak tady seděly, si vyprávěly, že máš v baráku duchy!" Jarda se pousmál: "A tys je ještě neviděl? To se tě asi bojí, jinak většina lidí, co tady spala, je zahlédla." Že by na těch povídačkách o Krumlově přeci jen bylo něco skutečného?
Další příběhy ze života ➔
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
