Facebook
Instagram
Veronika se na dítě ještě necítila, ale její manžel Karel na tom trval. A tak mu chtěla vyhovět. Karel tvrdil, že ho dítě udělá šťastným. Sotva se malá Bára narodila, něco bylo špatně. Karel utíkal do práce, nebo se zavíral v pokoji. Čtyři týdny po narození dcery odešel.
Někdy se v našich životech stanou situace, které nás mohou dostat na dno. Je jen na nás, co v danou chvíli uděláme. Já jsem například po porodu dcery zůstala sama. Manžel bez většího vysvětlení odešel. Dlouho jsem se ptala proč. Dnes, po třech letech, už mi na tom nezáleží. Jeho odchod mě vlastně posílil na celý zbytek života.
Manžel trval na dítěti
Byl to můj manžel Karel (35), kdo začal trvat na dítěti. „Chci rodinu, to mě udělá nejšťastnějším," tvrdil. Já se na něj necítila. Měla jsem před sebou velkou kariéru a zrovna teď se mi dítě nehodilo. Snažila jsem se početí oddálit, ale Karel naléhal tak dlouho, až jsem podlehla.
Slibovala jsem si, že až se to malé narodí, budu mít čas kariéru dohnat. Trvalo rok, než jsem držela v ruce pozitivní těhotenský test. Po celou dobu snažení byl Karel jiný. Stále na mě naléhal a urputně se o dítě snažil. Bylo to to jediné, co ho zajímalo.
Někdy jsem se s ním milovala, i když jsem zrovna neměla chuť. Tak moc jsem mu chtěla vyhovět. Když zjistil, že jsem těhotná, jako lusknutím prstu se změnil. Začal se o mě přehnaně starat. Musela jsem skončit v práci dřív. „Nemůžeme nic riskovat. Musíš být v klidu a odpočívat, aby bylo dítě v pořádku,“ říkal mi každý den.
Odešel čtyři týdny po porodu
Dokonce byl i u porodu, který nepatřil zrovna k těm bezbolestným. Jakmile držel v ruce naši malou dceru, zdálo se, že je vážně šťastný. Každý den za námi chodil do porodnice a nemohl se dočkat, až pojedeme domů. Cítila jsem v kostech, že se hodně změní a my budeme šťastná rodinka. Nevím, kde se stala chyba, že nakonec po pár dnech odešel.
Sotva jsem si doma vybalila tašky, Karel se zase začal chovat divně. Byl podrážděný, rozčiloval ho miminkovský pláč. Odmítal Báru mýt, přebalovat nebo se s ní mazlit. Já bojovala sama se sebou. S únavou a poporodními bolestmi. Už jsem neměla sílu ptát se manžela, co se zase děje. Musela jsem se soustředit na miminko a jeho potřeby.
Zaregistrovala jsem, že Karel začal velmi často utíkat do práce, nebo se z ní jednoduše nevracel. Když už byl doma, zavřel se v pokoji a my za ním nesměly. Častokrát jsem kvůli tomu brečela. Karel tam byl, ale přitom vlastně ne. Nemluvil se mnou, neřekl mi, co se v jeho hlavě odehrává za souboj. Vydržel to s námi čtyři týdny. Pak odešel.
Dnes jsem vlastně ráda, že manžel odešel
Neměl ani tu kuráž, aby mi řekl pravý důvod. Odcházel se slovy, že takhle žít nemůže. Přislíbil, že bude na dceru přispívat, ale víc ať nečekám. Nezajímal se o mé pocity, neměl potřebu to řešit. A tak raději utekl. V prvních chvílích jsem měla černé myšlenky. Napadaly mě věci, za které jsem se později styděla.
Uběhly tři roky od jeho odchodu. Báru už nikdy neviděl, neozval se ani na její narozeniny. Každý měsíc se jen objeví příspěvek na mém účtu a to je jeho veškerý zájem. Ještě tak před rokem jsem se ptala sama sebe nahlas: „Proč? Proč to udělal? Proč nás opustil?" Dnes už se neptám. Jsme s Bárou šťastné i takhle. K čemu by nám byl doma muž, který ani jednu z nás nemiluje...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
