Facebook
Instagram
Marianna měl už dost řečí o tom, že by si měla někoho najít a založit rodinu. I na dovolenou jela sama, aby měla klid. Ovšem právě tehdy potkala zajímavého chlapa.
"Jet k moři mimo sezónu? Kdo by tam jel?" namítala moje sestra Anička (42), která se k mému plánu stavěla bez nadšení. Seděly jsme u maminky, popíjely kávu a povídaly si. "Já," nenechala jsem se odradit. "Méně lidí, větší klid, žádné fronty v restauracích..." vyjmenovávala jsem výhody.
"Zima, déšť, vlhký písek, ledová voda," oponovala. "Mohla jsi jet s námi v létě."
"Ach, sestřičko," povzdechla jsem, si. "Vy jste jeli celá rodina, s dětmi..."
"Přesně tak. Možná je čas zamyslet se nad založením rodiny..." řekla významně.
Cítila jsem se jako přímořské letovisko mimo sezónu
"Abys mohla založit rodinu, musíš nejdřív najít partnera," vložila se do naší debaty maminka. "Dnes už na to nepotřebuješ manžela," zamrmlala jsem.
"Plánuješ se vůbec někdy vdát?" tlačila na mě sestra.
"Miláčku, už nejsi nejmladší..." v maminčiných očích jsem zahlédla obavy, jako by mě už viděla v rakvi. Podívala jsem se na hodinky a těžce si povzdechla.
"Ježíši, jak ten čas letí! Musím spěchat!" zvolala jsem. "Už tu sedím příliš dlouho a v pět mám klientku."
Nikdy jsem neměla ráda rozhovory ohledně rodiny či svatby. Hlavně proto, že je těžké snít o svatbě, když nemáte partnera, se kterým chcete zestárnout. Jistě, snažila jsem se někoho najít, ale výsledky byly spíše zklamáním.
Těšila jsem se na tu samotářskou dovolenou. Plánovala jsem dlouhé procházky po pobřeží, poslouchání uklidňujícího šumu mořských vln a vychutnávání výborných ryb. Očekávala jsem, že si to skvěle užiju sama, protože jsem se smířila s rolí singl ženy po čtyřicítce. Toto označení znělo rozhodně lépe než stará panna. Konec konců, naplnění není určeno stavem vztahu. Štěstí je otázkou nastavení mysli a srdce.
Milovala jsem svůj životní styl a měla jsem ráda sama sebe. Pokud muži nedokázali ocenit mé kvality, byl to jejich problém. Byla jsem jako přímořské letovisko mimo sezónu. Pro znalce. Pro opravdové nadšence...
Na dovolenou jsem vyrazila sama
Jakmile jsem si sedla do vlaku, rozhodla jsem se zavolat mamince. Jako vždy, plná obav a starostí, mi popřála šťastnou cestu. Nezapomněla také apelovat na můj zdravý rozum, jako bych byla nějaká vzpurná teenagerka, která právě unikla z dohledu rodičů.
"Měj na paměti, že na svobodné ženy číhá spousta nebezpečí. Buď opatrná, vyhýbej se cizím lidem a nechoď na divná místa," varovala mě.
"Takže bych se měla vyhýbat cizím lidem, nebo bych mezi nimi měla hledat manžela? Anebo bych si měla vybrat muže ze svého okolí?"
"Cože?" zeptala se maminka zmateně.
"To nic," odpověděla jsem a povzdechla si. "Slibuji, že budu opatrná. Ještě se ti ozvu, mami."
Vše začalo hlasitým chrápáním…
Sáhla jsem do kabelky pro knihu. Chtěla jsem se ponořit do příběhu, ale hlasité chrápání z přední části vagonu mi znemožnilo soustředit se. Zvuky dráždily i ostatní cestující. "Když někdo tak strašně chrápe, měl by si odpustit šlofíka ve vlaku," zamručela stará paní cestující se svou vnučkou. "Co si ten člověk myslí, že dělá?"
Zesilující zvuky mě přiměly vstát a najít zdroj hlasitého chrápání. Byla jsem si jistá, že uvidím staršího člověka. K mému překvapení se "viníkem" ukázal být muž přibližně mého věku, poměrně štíhlý a oblečený ve sportovním oděvu.
Napadlo mě, že by mohl mít nějakou zdravotní indispozici, takže jsem ho nerušila. Soustředit se na knihu bylo nemožné a moje mysl se neustále vracela k hlučnému spolucestujícímu. Od mládí mě různé zvuky vydávané lidmi rozčilovaly. Mlaskání při jídle, polykání, smrkání, chrápání... A tato averze časem jen rostla.
V tu chvíli moje trpělivost přetekla. Rozhlédla jsem se. Stará paní omezila svůj nesouhlas na tichý protest. Dvě dospívající dívky se od izolovaly od okolí nasazením sluchátek. Mladík ponořený do obrazovky svého laptopu by pravděpodobně nezaznamenal ani výbuch bomby. Několik dalších cestujících bezradně hledělo na chrápajícího.
Vzbudila jsem ho
Hlasité zvuky znovu prolomily ticho. Jeden cestující jen rozpažil ruce, druhý mírně zvedl ramena a další sotva potlačil smích. Vstala jsem a přistoupila k spícímu muži. Jemně jsem ho chytila za rameno. "Promiňte…" Nic se nedělo, tak jsem ho lehce šťouchnula. "Promiňte, ale vaše chrápání je tak hlasité, že přehluší i mé vlastní myšlenky," řekla jsem, můj tón byl trochu ostřejší, než jsem zamýšlela.
Muž otevřel oči, ale stále působil nepřítomně. "Ano, jistě... A co s tím?" zamumlal.
"A co s tím? Možná by bylo lepší pořádně se vyspat ve vlastní posteli?"
"Jistě, jistě... mám přece jízdenku."
"Pane bože, člověče," ozval hlas staré paní stojící vedle mě. "Chrápete, jako byste byl jednou nohou v hrobě!"
Muž se narovnal a rozhlédl se. Zjevně konečně přišel k sobě.
"Můj manžel také tak chrčel před smrtí. Chrčel, chrápal a pak se přetočil. A po chrápání..." povzdechla si s nostalgií. Neubránila jsem se úsměvu.
"Nebojte, ujišťuji vás, že moje hodina ještě nenastala a vlak přijede včas, bez zpoždění způsobeného mým náhlým úmrtím," řekl muž a věnoval nám přátelský úsměv.
Měli jsme společný cíl cesty
Stará paní jen nevěřícně zakroutila hlavou a vrátila se na své sedadlo, zatímco já se rozhodla ještě chvíli postát. Několik minut jsem pozorovala toho muže. Abych byla upřímná, byl docela atraktivní.
"Promiňte, ale jsem hrozně unavený. Tohle je můj první volný den po mnoha letech," zamumlal.
"Jasně, chápu," přikývla jsem.
"Kdybych usnul a začal znovu chrápat, prosím, šťouchněte do mě. Dobře?"
"Žádný strach."
"Opravdu, je to pro mě důležité. Víte... raději bych neumřel, aniž bych si toho všiml," mrkl na mě a usmál se.
Zbytek cesty proběhl v klidu. Byla jsem na posledních stránkách detektivního románu, detektiv byl krok od dopadení vraha, když jsem si uvědomila, že vlak se blíží k mému cíli. Rychle jsem odložila knihu, sbalila si věci a přesunula se k východu.
"Taky vystupujete tady?" usmál se na mě chrápající muž. "Nádherná oblast. Můj pradědeček pochází odtud..."
"Skutečně, je tu krásně," souhlasila jsem.
"Přijela jste si odpočinout? Nebo jste tu pracovně?" zeptal se zvědavě.
"Dovolená," povzdechla jsem si, když jsem kladla zavazadlo na nástupiště.
"Je šance, že se znovu setkáme. Určitě mě poznáte... podle chrápání..."
Zasmál se, pak mi zamával na rozloučenou a vykročil vpřed, přičemž si upravoval plně naložený batoh.
Znovu jsme se setkali
Kdyby mě pozval na rande, kávu nebo procházku po pláži, byla bych velmi spokojená. Ach jo, další chlap, který mě neocenil. Nebo možná má jiné závazky? Určitě. Sympatický chlap se smyslem pro humor... I když v noci chrápe, některým ženám to vadit nebude.
Malý hotel, ve kterém jsem si rezervovala pokoj, vypadal opravdu útulně, stejně pěkně jako na fotografiích na webu. Po vybalení kufru jsem vyšla na balkon, odkud byl úžasný výhled na moře. Vlny se mísily s oblaky, všude létali a křičeli racci, na obzoru se rýsovala loď.
"Jak je to tu nádherné, takové ticho..." řekla jsem spokojeně. Zavřela jsem oči, opřela se o zábradlí a vdechovala osvěžující mořský vzduch.
"Nemyslím si, že to ticho vydrží příliš dlouho," zaslechla jsem vedle sebe mužský hlas. Otočila jsem se a zjistila, že na vedlejším balkoně stál muž z vlaku. Stále byl přitažlivý, ale představa toho chrápání mě vyděsila.
"Nezdá se, že byste byla potěšena tímto setkáním," pronesl s jistou ironií. "A právě jsem vás chtěl pozvat na kávu..."
"Omluvit se předem za noc bez spánku?" vyhrkla jsem. Muž se rozesmál.
Pozval mě na procházku
"Líbí se mi, že jste tak upřímná," díval se na mě pobaveně. "Přiznám se, že tak rychle nejednám, ale... jste přesně můj typ a do večera je ještě hodně času. Tak, kdo ví, třeba se opravdu moc nevyspíme..."
Pocítila jsem, jak mě zaplavila vlna tepla. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy cítila takové rozpaky a zároveň... vzrušení.
"Promiňte, nemohl jsem si pomoci. Prosím, neutečte mi."
"Nejdu nikam.." zamumlala jsem.
"Ani když vám řeknu, že se roztomile pýříte?" zasmál se znovu a já obdivovala jeho vrásky kolem očí a dolíčky ve tvářích. "A co se týče chrápání, nemusí to být tak špatné. Zaprvé, zdi v této budově jsou solidní. A zadruhé, večerní procházky by mi mohly pomoci. Samozřejmě, s vámi po boku."
Chvíli jsem přemýšlela, jestli si ze mě dělá žerty, nebo to myslí vážně. Ale není flirt právě o takové nejednoznačnosti?
"Řekněme..." podíval se na hodinky, "za takovou hodinku?" Pak se zkoumavě zahleděl na oblohu a řekl, že se blíží déšť.
"Mimochodem, jmenuji se Robert. A vy?"
"Marianna."
Natáhla jsem k němu ruku, on ji chytil a na chvíli nepustil... Možná ji držel o trochu déle, než by bylo vhodné. A z procházky u moře jsme se vrátili společně, pod jedním deštníkem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
