Facebook
Instagram
Pozvání do talkshow Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát přijala televizní moderátorka Markéta Fialová (53). Promluvila o své dlouholeté kariéře na televizní obrazovce a zavzpomínala na své profesní začátky, ale potvrdila také vážnou chronickou nemoc, kterou trpí od svých osmnácti let. Jak těžké pro ni bylo svoji nemoc přijmout a jak ovlivnila její život? Drží kvůli ní speciální dietu? A jak přes ni zvládla dvojí těhotenství?
Televizní hlasatelka a novinářka Markéta Fialová (53) aktuálně působí na pozici šéfmoderátorky CNN Prima news, v minulosti jsme ji ale mohli vidět na České televizi či na televizi Nova, a vůbec poprvé se na televizní obrazovce objevila na prahu dospělosti ve - svého času - nově založené televizi Premiéra. Teď se pomyslný kruh uzavřel.
Markéta, máma dvou dcer, paradoxně po celou dobu své profesní historie zároveň bojuje s nepříjemným chronickým onemocněním, které můžeme nazvat jako porucha krvetvorby nebo také myelodysplastický syndrom. "Žijeme v jisté symbióze. Já respektuji nemoc, patří ke mně. Občas mě trochu posadí na zadek a řekne „bacha, trošku zpomal“, protože já mám tendenci neustále zrychlovat a přidávat si. V tomto sama sebe neposlouchám. Zároveň své nemoci za dost vděčím," svěřila krátkovlasá televizní ikona moderátorce Miluši Bittnerové.
Markéta Fialová jako legenda televizní obrazovky
Markéto, jste skutečná legenda televizní obrazovky. Jak byste se definovala?
Teď už bych asi řekla televizní moderátorka, i když je pravda, že docela dlouho jsem trvala na tom, aby se všude psalo novinářka. Dlouho jsem se bála, že ve chvíli, kdy budu jen televizní moderátorka, tak budu mluvící hlava a budu tak zaškatulkovaná. Přišlo mi to málo.
Navíc jsem dlouhou dobu ještě k televiznímu moderátorství psala do novin a do časopisů. Měla jsem to moc ráda, i když mě to neživilo. Považovala jsem se za novinářku. V tuto chvíli už se naše profese posunula natolik, že věřím, že naši diváci už moderátory nemohou vnímat jako mluvící hlavy – protože za tím je mnohem víc. A jestli jsem legenda? Když se o někom řekne, že je legenda, většinou se tak o něm mluví po smrti. Doufám, že já ještě pořád legenda nejsem.
Vypadáte pořád stejně, protože jste začínala velmi mladá, a obešla jste všechny televize.
Ano. Na druhou stranu, moc jich nemáme.
Chvíli to také vypadalo, že moderovat zprávy se musí jen ve dvou. Ale potom jste přišla vy a klidně moderovala sama.
Nebylo to pro mě zrovna veselé období, a navíc to bylo z donucení. Tehdy byl odejit Karel Voříšek, který byl moje srdcovka, a děly se kolem mě i nepříjemné věci. Zároveň to ale byla moje práce, měla jsem nějakou smlouvu a povinnosti, proto ke mně na Nově chtěli někoho dosadit. Nabízeli mi nějaké kolegy a já na všechny říkala: „Ne. V porovnání s Karlem Voříškem – a že by ho všichni diváci porovnávali – nemá šanci obstát.“ Tehdy jsem řekla: „Přiveďte mi George Clooneyho a s ním si tam sednu. Jinak ne.“ Myslela jsem to tak, že klidně mohou přistát marťani. Bylo to zlé, ale řekli: „No, tak půjdeš sama.“
No jasně, co by ne!
Vypadá to jednoduše, ale zprávy jsou docela dlouhá relace, jsou živě a ty události se také dějí živě. Když jste dva, tak si pomáháte. Něco se rychle stane ve scénáři a ten druhý vám kryje záda. V tu chvíli se můžete připravit, protože on mluví a vezme to. Nebo prostá věc – vyschlo mi v krku a nemohla jsem promluvit. Kdyby vedle byl parťák, tak střihnou jeho a divák si ničeho nevšimne, jenže on nebyl. Takže jsem se dusila, dávila, potom mě odstřihli, dali mi napít a se slzami v očích jsem to doříkala. Od té doby mě kolegyně nenáviděly, protože vedení řeklo: „Ne, Fialová dál moderuje sama, ale vždycky tady bude záskok.“ Takže tam musela být druhá kolegyně, která držela směnu jako záloha, a musela být oblečená a nalíčená. Prostě tam seděla. Jenže taková věc se vám stane jednou za rok. Trvalo to pár měsíců a ty holky tam opravdu seděly zbytečně.
Takže zprávy je lepší moderovat ve dvou?
Ano, je to samozřejmě pravda. Na druhou stranu, aktuálně moderuji v pondělí až pátek bezmála hodinovou relaci na CNN Prima news - a moderuji ji také sama. Ale je tam newsroom plný schopných lidí připravených okamžitě zaskočit. Tam kdyby se to stalo, tak tento problém neřešíme. Podle mě je super, když máte parťáka, jako jsem já měla Káju Voříška. Moderovali jsme spolu asi osm nebo devět let a jednu dobu jsem s ním trávila víc času než se svým mužem. On je jako parťák skvělý – nikdy na vás nepřenáší špatnou náladu, ale téměř nikdy ji nemá. Je nesmírně galantní a má smysl pro humor, který mě ohromně vyhovuje. Byly to hrozně hezké roky. Když ale máte parťáka, se kterým jste jenom profesionálové a lidsky to nesedne, tak potom to tak perfektní není.
Je to poznat? Vy to poznáte?
Já to poznám. Ale pokud vyhodnotíme, že divák to nemá šanci poznat… vidíme to hlavně na přípravě. Na tom, jak jsou schopní spolupracovat na vymýšlení témat, jak si nahrávají. A pokud jsou dostatečně profesionální, tak to divák asi nepozná.
Markéta Fialová se do televize dostala "omylem"
Líbí se mi vaše začátky. Jen to, že začnete moderovat zprávy na televizi Premiéra a musejí vám dát obráceně odpadkový koš, abyste si na něj mohla stoupnout.
Ano, měli tam starší kameru, než jakou jsme měli ve škole, a ta se nedala posouvat. Byla přišroubovaná v jednom místě a moji kolegové byli o dva nebo tři roky starší, a hlavně o hlavu vyšší. Tehdy vzniklo rčení, které dodnes ráda používám, že správný moderátor si najde ostrost i světlo. Nedalo se nic dělat, otočili jsme koš a vylezla jsem na něj. Přišla jsem si trochu hloupě, ale byla jsem tenkrát studentka, brala jsem to jako super přivýdělek při škole. Dlouhé měsíce v té škole nikdo nevěděl, že moderuji hlavní zprávy na tehdy nově vzniklé Premiéře. Líčili a česali mě tak, že jsem si nebyla podobná. Mohla jsem ve škole říkat, že jsem bohužel nemohla přijít a že se moc omlouvám. Nevím, jak bych jim to vysvětlila, že moderuji, a že jsem přeskočila to, co jsem se měla učit na té škole.
Konkurz do televize Premiéra jste vyhrála, když jste šla s kamarádkou na kafe. A původně chtěla vyhrát ona, že?
Hlavně ona chtěla jít na ten konkurz, já jsem o něm nevěděla. Chtěla jsem jít jen na kafe. Je pravda, že naše kamarádství potom nevydrželo. Já jsem tam nebyla přihlášená, ona ano, chystala se na to. Řekla: „Tak dobře, pojď se mnou na ten konkurz a potom půjdeme na kafe.“ Souhlasila jsem. Tehdy tam byl Michel Fleischmann a ten řekl: „Když už jste tady, pojďte si to zkusit.“ Hodili mi nějaký papír, já jsem to přečetla, potom ještě něco jiného. Potom mi domů přišel telegram, abych se dostavila do dnešního Kongresového centra. Říkám té kamarádce: „Přišel mi telegram, přišel ti taky?“ Když jsem slyšela, že ne, věděla jsem, že je zle.
Ale samozřejmě jsem tam šla, nechala jsem si říct nabídku a třetí den na to už jsem moderovala. Michel měl tenkrát požadavek, aby mi vlály vlasy jako Francouzce, protože měl francouzské kořeny. To mu maskérky nesplnily, ale s těmi dlouhými vlasy si hrály velmi bujaře, a proto jsem si na obrazovce nebyla podobná. Přišla jsem jako normální náctiletá holka, devatenáct, možná dvacet let, a odcházela jsem nalíčená a načesaná.
Modelky do zpravodajství nepatří
Přijde mi, že ještě před deseti lety jsme tady měli takový trend, že hlasatelka nebo moderátorka musí být hlavně hezká. Ale už se nám to mění k tomu, že také musí vědět, o čem mluví, že?
Nemohu mluvit za všechny stanice, ale když jsme stavěli CNN Prima news a když jsem tam šla jako šéfmoderátor, říkala jsem, že právě tohle je pro mě důležité. Jde o důvěryhodnost člověka, který zprávy říká. Jako divák chci cítit, že ten člověk ví, o čem mluví, že mu to není lhostejné, a že to za mě jako za diváka vnímá. Ne že by do toho projektoval své názory, emoce musí často umírnit, protože se vás některé věci dotýkají. Ale chci vidět, že ví, o čem mluví. Ne aby to byl prvoplánově model nebo modelka. Lidé by svým vzhledem samozřejmě neměli rušit a iritovat diváka natolik, že by se nemohl soustředit na to, jakou informaci mu dává. Naše moderátorská skupina je opravdu velmi široká a já si zakládám na tom, že tam najdete lidi z masa a kostí velmi rozdílných věkových kategorií nebo vizáže. Je to genderově vyvážené. Druhá věc je, že se snažíme, aby v newsroomu nebyly toxické typy lidí. Fajn kolektiv dokáže jeden takový toxik rozbít natolik, že nedrží pohromadě.
Mladý člověk s motivací "být slavný" u nás neuspěje
Pokud máme doma dceru nebo syna, kteří by chtěli také moderovat zprávy, co bychom je měli naučit? Jaké by měli mít předpoklady? Kdy jim říct, aby se na to vykašlali?
Určitě bych nikomu neříkala, aby se na to vykašlal. Sama mám dvě holky a myslím, že je důležité, aby si děti přes své sny našly cesty – „tohle by mě asi bavilo“. V každém momentu, kdy má dítě záchvěvy, jako kosmonaut, popelář, modelka, herečka, tak bych byla podporující rodič. „Jo, zkus si to. Je za tím to, to, a to, ale zkus si to.“ Když se ptáte na zralejší lidi, kteří přijdou k nám, tak ke mně se dostávají ve chvíli, kdy prochází směnou. To je pozice, kde si náš směnař zkouší od každého trochu, je pomocná síla, „holka pro všechno“. Já jsem si tím kdysi prošla v České televizi u Oty Černého a také to bylo hrozně užitečné. Tam si lidé uvědomí, jak se staví denní režim zpravodajského kanálu. Co která profese obnáší, a postupně se dostávají k tomu, že se zdokonalují v mluvení. Někdy se také učí mluvit, je to pro ně legrační, je jim 25 let a my je teprve mluvit učíme. Až potom se dostanou ke mně a zkoušíme si práci na kameru.
Na rovinu řeknu, že když někdo přijde a hned řekne: „No tak já chci v první řadě moderovat a je mi jedno co! Jsem ochoten moderovat cokoliv!“, tak v tu chvíli si říkám, že už je to špatně. Ne že bych tomu člověku dala stopku, ale vždycky se ptám: „Dobře, ale co tě zajímá? Co je tvůj obor? V čem jsi dobrý? Čemu rozumíš?“ Motivace „chci být vidět“ není dobrá. U nás je to především o tom, aby mě zajímalo, co se děje, být zvědavý, ideálně být v nějaké oblasti odborník. Když jsme stavěli newsroom CNN Prima news, najímali jsme také píšící novináře, kteří měli svůj obor. Byli super v ekonomice, v právní oblasti nebo ve zdravotnictví. Na tom se skvěle staví a já jim potom věřím. Jsou to specialisté a s nimi se skvěle pracuje. Potom jsou další lidé, kteří jsou přirozeně zvědaví a ochotní se celý život učit, vzdělávat. Stopka není v žádném případě, ale pokud někdo přijde jen s motivací „jsem krásný/krásná a chci být hlavně vidět, aby to lidé ocenili“, tak to ne.
Markéta Fialová trpí vážnou nemocí
Markéto, trpíte poruchou krvetvorby, česky ji nezvládnu vyslovit. Můžeme se o ní také zmínit?
Zkusíme to. Nebudu vás nutit, abyste to vyslovovala – mám nějakou diagnózu, kterou někdy někdo vymyslel, ale samotní lékaři říkají, že je uvedena jen pro pojišťovnu. Jde o jedno z těžko identifikovatelných krevních onemocnění, které se v tuto chvíli nedá zařadit. Takže ano, žiji s tím od svých osmnácti let s různými peripetiemi až dodnes. Žijeme v jisté symbióze. Já respektuji nemoc, patří ke mně. Občas mě trochu posadí na zadek a řekne „bacha, trošku zpomal“, protože já mám tendenci neustále zrychlovat a přidávat si. V tomto sama sebe neposlouchám.
Zároveň své nemoci za dost vděčím. V osmnácti letech se vám stane něco, co vás zastaví a řekne: „Hele, za týden bys tady nemusela být“. Vidíte rodiče, kteří to prožívají a vidíte ty, kteří stojí při vás a kdo to neustojí. Bylo to pro mě pozastavení na dlouhou řadu měsíců a poměrně tvrdý náraz, takže si strašně rychle přeskládáte žebříček hodnot. A v osmnácti letech! Je to taková darda, která je vlastně cenná, protože vás to donutí přemýšlet o věcech, ke kterým byste třeba jinak docházela postupně.
Vím, o čem mluvíte, jsem také chronik. Znám období, kdy je remise a potom se může stát nějaká ataka. Moje nemoc se zhoršila v těhotenství. Měla vaše nemoc takové výkyvy?
Samozřejmě. Těhotenství je pro organismus každé ženy velká zátěž. Všechny ženy, které se potýkají s nějakou chronickou nemocí, to znají. Málokterá řekne, že zrovna v tomto období jí bylo báječně.
A víte, že jsou takové? Například s Crohnovou chorobou, jak mi nedávno jedna říkala.
No vidíte. Máte pravdu, že tím, jak se hnou hormony, může to někomu prospět. U mě to tak nebylo. Na druhou stranu, já jsem měla období, kdy mě hormony tak zmagořily, že jsem všechno viděla v růžových barvách. Všichni okolo mě byli ve stresu a v hrůze, jak to dopadne. Doktoři skákali, dodnes na to určitě vzpomínají. Dala jsem jim hodně zabrat. Ale také říkám, že mé dcery jsou to nejlepší, co se mi v životě povedlo. Jsem na ně hrozně pyšná. Teď už jsou to ženy, 20 a 23 let. Obě jsou lvice a před pár týdny jsme slavily.
Markéta Fialová drží přerušovaný půst
Dáváte si pozor na to, co jíte? Právě kvůli té diagnóze?
Kvůli diagnóze ne tolik. Já mám ráda dobré jídlo a zároveň vím, co mi dělá lépe a co hůře.
Prý si před spaním listujete v kuchařských knihách. A nejdete potom do ledničky!
Miluško, je mi 53 let a řekla jsem si, že je potřeba myslet na to, jak se mi bude do budoucna formovat tělo. A tak jsem se rozhodla, že zkusím přerušovaný půst. Ve všední dny to většinou zvládnu. Už pár měsíců jím naposledy okolo 16. hodiny a potom až v 8 ráno. Trochu jsem se bála, jestli nebudu mít před spaním hlad. Moje sestra mi už spoustu let předplácí jeden kuchařský časopis, takže já si listuji tím časopisem, vidím barevné obrázky a představuji si, jak to bude chutnat. Málokdy vařím přesně podle receptu a abych něco odměřovala, to kromě cukrařiny nedělám. Ale hrozně mě to baví.
O čem dalším promluvila Markéta Fialová:
- O svém prvním publikovaném článku
- O experimentech se svými vlasy
- O svém oblíbeném receptu
