Facebook
Instagram
Maruška neměla štěstí na rodiče, jenom se flákali a nestarali se o ni. Pak ji po maturitě vyhodili z domu. Mladou ženu zachránila rodina jejího přítele.
Necítím, že bych svým rodičům něco dlužila, a vůbec si nemyslím, že jsem zlá. Oni moc dobře vědí, proč je mi jejich osud v podstatě lhostejný. Celý život mě měli v paži, ale když ucítili peníze, najednou si vzpomněli, že mají dceru. Mají smůlu, nejsem hloupá. Nedostanou ode mě ani korunu, i kdyby prosili a plakali.
Matka mě vyhodila z domu
"Jak to, že se mám odstěhovat?" zeptala jsem se překvapeně. "To si děláš srandu, mami? Protože jestli ano, tak to vůbec není vtipné."
"Maruško, dokončila jsi školu, takže je nejvyšší čas, aby ses postavila na vlastní nohy. Nemůžeme tě živit celý život," pronesla vážně.
"Ale maturitu mám teprve za dva měsíce."
"Právě proto ti to říkám už teď. Abys později nebyla překvapená. Zatím můžeš ještě bydlet s námi, ale po maturitě se budeš muset odstěhovat."
Nevěřícně jsem na ni zírala. Ne že bych od ní očekávala, že po devatenácti letech pochopí, že má dceru. Ale aby mě jen tak vyhodila z domu? Když jsem ještě neměla práci ani kam jít? Jaká matka tohle udělá?
"Ale no tak, přestaň a nekoukej na mě tím prosebným pohledem. Uvidíš, že ti to prospěje," řekla a pocuchala mi vlasy.
"A co na to táta?" zeptala jsem se, i když jsem už znala odpověď.
"Vlastně je to naše společné rozhodnutí. Musíš pochopit, Maruško, že naší povinností je naučit tě žít. Když tě budeme pořád držet v teplém hnízdečku, pod našimi ochrannými křídly, nic se nenaučíš..."
Jako rodiče selhali
Chtěla mě učit životu... Jediné, co by mě moje matka mohla naučit, je, jak být společenským parazitem. Přísahám, nepamatuji si, že by kdy pracovala byť jen jediný den. Musela někdy nějaké zaměstnání mít, ale já si to nevybavuji.
Jak daleko moje paměť sahá, rodiče žili z dávek a z toho, co se jim podařilo vyžebrat od prarodičů. Otec občas vzal nějakou příležitostnou práci, které říkal "kšefty". Nikdy však neměl nic trvalého. Ne že by jim život nepřál. Jim se to líbilo. Užívali si dlouhé spaní a válení u televize.
Necítili žádný tlak, který zažívají normální rodiče. Nezajímalo je, jestli mám zimní boty a teplý kabát. Dokud měli plná břicha, bylo jim jedno, jestli v lednici najdu něco k jídlu. Kdyby nebylo babičky, asi bych trpěla hlady. Tak vypadalo mé dětství.
Po smrti babičky prodali její byt. Tehdy začaly opravdové hody. Předtím se bavili, když otec přinesl nějaké peníze. S velkou částkou v kapse mohli pařit každý den. Jednou mě nechali samotnou doma čtyři dny. Bez jídla a bez peněz. Bylo mi tehdy čtrnáct. Naštěstí mi prodavačka v našem místním obchodě vždycky něco dala na dluh...
Cizí lidé se o mě starali víc než rodiče
Pokud to bylo tak zlé, proč jsem se tedy nechtěla odstěhovat? Chtěla, ale za svých podmínek. Po střední škole jsem plánovala najít si práci a rok šetřit peníze, abych si mohla dovolit pronajmout byt a jít na vysokou školu. Ale protože ta čarodějnice měla v úmyslu se mě jen tak zbavit, mé plány vzaly za své.
Všechno jsem řekla Markovi (26), s kterým jsem chodila už pár let. "Nevím, co mám teď dělat," plakala jsem. "Nemám kam jít."
"Neboj se. Nedovolím, abys skončila na ulici."
"Ale co můžeš udělat? Nemáš byt ani práci."
"Promluvím s rodiči. Oni něco vymyslí."
"Ale jdi," protestovala jsem. "Jsem pro ně cizí."
"Nejsi cizí. Jsi moje přítelkyně. Stejně plánujeme společný život."
"Myslíš, že mi dovolí bydlet u vás?"
Když jsem se na to ptala, ozvalo se zaklepání na dveře Markova pokoje. Pak vešla jeho matka. "Promiňte, ale nechtěně jsem zaslechla váš rozhovor. Maruško, je to pravda? Tvoji rodiče tě požádali, abys odešla?" zeptala se.
Pláč mi sevřel hrdlo, takže jsem nemohla vydat ani slovo. Jen jsem přikývla. Ona mě objala a pohladila po vlasech.
"Neplač, dítě. Nedovolím, aby ses ocitla v útulku nebo na ulici. Něco vymyslíme."
Tehdy jsem se rozplakala ještě víc. Ne ze studu. Z dojetí. V těch několika slovech mi cizí žena projevila víc laskavosti než moje matka za celý život.
Byla jsem jim velmi vděčná
Druhý den jsem po škole šla k Markovi domů. "Je dobře, že jste oba tady. Chceme s vámi mluvit," oznámila jeho máma. Posadili jsme se v obýváku, kde na nás čekala i se svým manželem.
"Řekněte nám, děti, myslíte to spolu vážně?" zeptala se.
"Samozřejmě, že ano," řekl rozhodně Marek. "Jsme spolu čtyři roky a milujeme se."
"Maruško, cítíš to stejně?" zeptala se mě.
"Ano. Miluji Marka a neumím si představit život s nikým jiným."
"Tak začněte svůj život už teď," řekla s úsměvem.
"Náš dům je velký. Místa máme dost," konstatoval její manžel.
"Mami, tati, vy říkáte, že se k nám Maruška může nastěhovat?" vykulil oči Marek.
"Právě to jsme řekli..."
Padli jsme si do náruče a začali křičet radostí.
"Děkuji vám! Nevím, co bych bez vaší pomoci dělala. Slibuji, že nebudu na obtíž. Najdu si práci a budu přispívat na jídlo a účty."
"Víš přece, že nám nic nechybí. Nejdůležitější je, abys šla na vysokou školu. O ostatní se nestarej. A ty, Marku," obrátil na mého přítele táta, "musíš začít budovat vaši budoucnost. Chci, abys začal pracovat v mé firmě. Prozatím ti dám něco jednoduchého, práci na čtvrt úvazku, abys měl čas učit se. Ale zaplatím ti dobře."
Nastěhovala jsem se k nim hned po maturitě. Můj táta nebyl doma, když jsem si odvážela věci. Matka mi na rozloučenou řekla jen tři slova: "Někdy se zastav..."
Vzali jsme se hned po promoci
Marek kombinoval studium na vysoké s prací v otcově firmě. Vydělával slušně. Šlo o velkou dopravní firmu, která zajišťuje dodávky pro několik obchodů s potravinami. Já jsem studovala a ve volném čase pracovala jako servírka, i přes protesty mých "nových rodičů". Nechtěla jsem žít na něčí náklady. Už tak pro mě udělali hodně.
Po prvním roce Marek požádal otce, aby mu zvýšil úvazek na poloviční. On to rád udělal. Bylo vidět, že je na syna hrdý. A měl proč. Marek je opravdu zodpovědný chlap.
Když jsme byli ve třetím ročníku, požádal mě o ruku. Byla jsem šťastnější než kdykoli předtím. Vzali jsme se o dva roky později, po promoci. Plánovali jsme vzít si hypotéku na byt, ale moji tchánové nám to nedovolili. "To je svatební dar od nás," řekli a předali nám klíče od třípokojového bytu.
Moje matka si vzpomněla, že má dceru
Přestože jsem z domova odcházela v hněvu, na naši svatbu jsem rodiče pozvala. Opravdu jsem doufala, že přijdou. Asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že mě opět zklamali. Poté jsem s nimi zcela přerušila kontakt. Ale oni mi nedovolili zapomenout na ně.
Jednoho dne jsem se vrátila z práce, když jsem viděla, že na mě před domem, ve kterém žiji s manželem, čeká moje matka.
"Tady je moje holčička! Skutečný úspěch!" zvolala a spěchala ke mně s otevřenou náručí.
"Co tu děláš? A odkud vůbec víš, kde bydlím?"
"Zjistila jsem to od tvých kamarádek. A přišla jsem se seznámit s tvým manželem."
"Měla jsi příležitost poznat ho na naší svatbě. Ale nepřišla jsi."
"Nezlob se na mě. S tátou jsme měli jiné plány."
"Vy jste vždycky měli jiné plány, mami. A nikdy jste mě do nich nezahrnuli," řekla jsem a vešla do domu. Matka šla za mnou.
"Maruško, počkej. Nepozveš mě nahoru?"
Měla jsem tušení, že by bylo lepší, kdybych ji poslala k čertu, ale neudělala jsem to.
"Marek se dnes vrátí pozdě, takže ho pravděpodobně nepoznáš, jestli ti jde o to."
"Ale můžeme si přece promluvit... Matka s dcerou..."
Pozvala jsem ji dál. Nemusela jsem dlouho čekat, abych zjistila skutečný důvod její návštěvy.
Mámě šlo jenom o peníze
"Žiješ jako královna," prohlásila a rozhlížela se po bytě.
"Tento byt jsme dostali jako dárek od Markových rodičů," řekla jsem chladně.
"Takže ti nic nechybí."
"Co chceš, mami?"
"No, nám něco chybí, a to jsou peníze. Když jich máš tolik, možná by ses mohla podělit s rodiči..."
"Podělit? Nebo půjčit?"
"Po tom všem, co jsme pro tebe udělali, bys nám mohla vrátit. Ale jestli trváš na tom, že to bude půjčka, tak ať. Ale raději bych byla, kdybys nás prostě podpořila."
"To si děláš srandu, že? Nedám ti žádné peníze, ani ti nepůjčím."
"Ale Maruško... Chtějí nás vystěhovat z bytu. Pokud nezaplatíme, vyhodí nás. Nedovolíš přece, aby tvá matka skončila v nějaké ubytovně."
"To je tvůj problém, mami. Ne můj."
"Jak to můžeš říct? Dala jsem ti všechno!"
Nechtěla jsem se hádat. Nestálo to za to.
"Přišla jsi jen pro peníze? Protože jestli ano, můžeš jít."
"Maruško, prosím. Jen pár tisíc, maximálně deset. Opravdu nás chtějí vyhodit. Kam půjdeme?"
"To nevím. Ale jsem si jistá, že ti to prospěje," řekla jsem jí to samé, co ona řekla mně, když mě před sedmi lety vyhodila z domu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
