Nela Boudová o těžkostech pěstounské péče: Dceru Sašu mi chtěli vzít

Herečka a koučka Nela Boudová (56) otevřela v talkshow Na kafeečko téma, o kterém se v české společnosti příliš nemluví. Kolik lásky můžeme dát dětem, které nejsou naše? Ona sama má v pěstounské péči dceru Sašu, která si aktuálně prochází pubertou. "Já si myslím, že děti, které nejsou biologicky tvoje, tě určitě více zkouší než tvé vlastní děti. Můžou. Je to úplně jiný přístup, protože oni v podvědomí zkouší, jestli je miluješ stejně jako jejich matka," vysvětluje způsob uvažování dětí, které nežijí se svými skutečnými rodiči. "Je nutné, aby děti měly pocit, že žádné není upřednostněné, a aby se netvořila koalice mezi partnerem a jeho dítětem. Partneři zkrátka musí být na vrcholu pyramidy," radí Nela Boudová v nečekaně otevřeném rozhovoru s moderátorkou Miluškou Bittnerovou.

Nela Boudová vychovává tři děti

Překvapilo mě, že jsi také spisovatelkou, to jsem o tobě vůbec nevěděla.
Ale já už nepíšu. To je třeba deset let stará záležitost.

Napsala jsi rovnou tři knihy! Takže to asi nebyla náhoda.
Dobře, ale psala jsem je pro děti, jsou to dětské knihy. Dvě první jsem napsala pro syny a třetí pro moji holčičku, kterou mám v pěstounské péči. Saša tenkrát na oku nosila okluzor a hodně ji to štvalo, a tak jsem napsala knížku o holčičce, která nosí okluzor, Bětka a její cesta od Chmury. Vždycky se propadne do království čarodějnice Chmury, kde jsou nešťastné děti a ona je vysvobodí.

Jakou roli tam má ten okluzor?
Vždycky, když si ho Bětka nasadí, tak žije v jiném světě. Chtěla jsem, aby se jmenovala Saša, ale Saša nechtěla, tak vymyslela Bětku.

Tři knihy – to znamená, že může být čtvrtá?
Musím se přiznat, že o tom přemýšlím. Hodně teď koučuji, především ženy, a chtěla bych napsat alespoň e-book pro ženy v mém věku.

Jsi také maminka tří dětí a všechny tři jsou zasáhnuté uměním. Nesnažila jsi se je uchránit?
Vůbec ne! Jsem pro to, ať člověk dělá to, kam ho srdce vede. Takže můj nejstarší syn Andrej hraje v Pražské komorní filharmonii na violoncello, které ještě posledním rokem studuje. Můj druhý syn Dalibor tancuje, dříve v Komorním baletu, teď na volné noze. A hodně se věnuje koučování, protože se mnou vystudoval Školu elitních koučů Vladimíra Ekarta. Byl to tříletý trénink a on ve škole zůstal – řídí, kdo má co dělat, protože je tam asi pět lektorů a on dává dohromady rozvrhy. Prostě se stará o školu a koučuje.

Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Nela Boudová se vrhla na koučink: Žena by měla řídit rodinu, muž udávat směr ve vztahu

Dceru Sašu má Boudová v pěstounské péči

Co dělá Sašenka?
Sašenka je na Taneční konzervatoři TCP. Tancuje, byť nemá fyziognomii k tomu, aby tancovala. Ale myslím, že se umění také bude věnovat a bude zkoušet různé školy. Nebo by chtěla být paní učitelkou, protože má moc ráda malé děti. Možná půjde do mateřinky. Uvidíme, jak to dopadne, protože je zrovna v tom věku – příští rok se to rozhoduje. Aktuálně prožíváme pubertu, takže je to těžké období. Ale věřím tomu, že to zvládneme. Je to už trochu na ní a na osudu.

Je rozdíl vychovávat kluky a holky?
Je v tom obrovský rozdíl. Ale největší rozdíl je samozřejmě ten, že jinak se budou chovat tvé vlastní děti a jinak se budou chovat děti, které jsi si vzala do pěstounské péče, nebo které jsi adoptovala. Já si myslím, že děti, které nejsou biologicky tvoje, tě určitě více zkouší než tvé vlastní děti. Můžou. Je to úplně jiný přístup, protože oni v podvědomí zkouší, jestli je miluješ stejně jako jejich matka. A zkoušejí to o to víc.

Nelo, děkuji, že jsi to řekla. Mám pocit, že ve veřejném prostoru se o tom nemluví. Já sama jsem macecha a je to velmi těžké.
Je to velmi složité. Vždycky je důležité, aby partneři byli na vrcholu pomyslné pyramidy. Neznamená to, že ty děti máme rádi méně, ale máme je rádi jinak. Vždycky, když je to patchworková rodina, tak jsou tvoje děti moje děti – tak to musí být nastavené. Ale potom jsou určitá témata, která řešíš se svými biologickými dětmi jen a pouze ty. Třeba intimní školu. Ale jinak je nutné, aby děti měly pocit, že žádné není upřednostněné, a aby se netvořila koalice mezi partnerem a jeho dítětem. Partneři zkrátka musí být na vrcholu pyramidy. Měla jsem své chlapečky za sebou, s jedním tatínkem, a i když spolu nejsme, máme spolu výborné vztahy. S Honzou jsme měli velkou výhodu – věděli jsme, že kluci jsou hrozně silní, jsou za sebou, a že by nás rozdrtili. Proto jsme jako rodiče vždycky stáli při sobě, a to i v době, kdy jsme spolu nebyli. Bylo skvělé, že jsme zůstali rodiče, i když jsme nebyli partneři.

Takže Sašenka tě teď zkouší?
Sašenka mě zkouší velmi a je to velmi náročné.

Jak to dáváš?
Někdy lépe, někdy hůře. Věřím tomu, že cesta už je stejně daná, takže je na ní, jak to zvládne.

Zažila jsi to i ve svém životě, protože tvůj biologický tatínek s vámi nežil. Líbí se mi, že tvé jméno Nela vychází z dívčího jména Neila. To bych ti tak říkala!
Já bych si tak také říkala. Dokonce bych jim řekla, ať mě nepřejmenovávají. Neila zní velmi originálně a určitě by mi to jako herečce slušelo. Byla jiná doba a tahle originální jména nebyla – už Nela bylo něco velice výjimečného. Ve svém okolí jsem žádnou jinou neznala a teprve v průběhu let to začalo být častější jméno.

Jak jsi prožívala pubertu se svým přiženěným tatínkem?
Myslím, že jsem rodiče velmi zkoušela. Neměla jsem k mému druhému – a vlastně jedinému – tatínkovi vztah. Jako lidé jsme se sblížili, až když umíral. Umíral dlouho, asi pět let. Tenkrát jsme našli obrovské propojení a jsem neskutečně vděčná, že jsem ho poznala. Mám ho v srdci, mám ho ráda a často si s ním povídám. Vždycky si říkám, že když to nemá dobrý konec, tak to ještě není konec. Doufám, že i se Sašou to dopadne dobře – i přes tohle náročné období. Říkáš, že se o tom nemluví ve veřejném prostoru.

A je to pravda. Proč tomu tak je?
Myslím, že to je proto, že nikdo nechce nikoho zrazovat, aby si vzal děti do pěstounské péče. Nebiologických pěstounů je velmi málo. Většinou jsou to babičky, tetičky, sestry, kteří si dítě vezmou do pěstounské péče. Ale aby to byl úplně cizí člověk, to se opravdu stává málokdy. Mluvila bych o tom daleko více a daleko otevřeněji, protože to není jednoduché a také bych to nikomu nedoporučovala. Ale stejně si myslím, že na určité úrovni už je to osudově dané. Já jsem tam Sašu nikdy nechat nemohla, protože jsem ji viděla a věděla jsem, že ke mně patří. Kdybych věřila na otevřenost lidí, nebo kdyby byli podobného ražení jako já, řekla bych ještě ten den, že si ji odvážím. Ale to bych vypadala jako blázen, takže jsem asi tři týdny počkala.

Tři týdny, to je dostatečná doba.
Ta cesta samozřejmě nebyla tak lehká, vůbec nebyla lehká. Měla jsem ji v hostitelské péči, následně jsem požádala o prodlouženou hostitelskou péči a bylo mi řečeno, že ji musím vrátit. Byla jsem domluvená v domově a se sociálkou, že budeme hostitelskou péči prodlužovat měsíc co měsíc, dokud nedojde k soudu.

Kolik let bylo Sašence?
Bylo jí šest let, když jsem si ji brala. Nesmírně se těšila na nový život a přišlo mi od kolizních opatrovníků z Chebu, že ji bez udání důvodu musím vrátit. Přišlo to od sociálky z Chebu a bylo to komplikované. Nakonec moje skvělá právnička zažádala u soudu o předběžné opatření, které nám naštěstí skvělá paní soudkyně v Chebu hned dala. Asi za pět měsíců potom proběhl soud. To už v Praze Saša chodila do druhé třídy. A dostala jsem ji.

Takže nic snadného.
Ta cesta nebyla úplně jednoduchá, ale vždycky je to o lidech. Myslím, že tenkrát hrálo roli to, že jsem to byla já, to jsem vycítila. Saša je z osmi sourozenců a v dětském domově v Plzni, odkud jsem si ji vzala, byly tři holčičky – a zeptali se mě tam, jestli bych si nevzala všechny tři. Řekla jsem, že to bych opravdu nezvládla, ale druhou Sašinu sestřičku si vzala moje kamarádka. Těch osm dětí se nepodařilo umístit do jednoho dětského domova. Potom nemohou chtít, aby si někdo vzal tři děti najednou. Myslím, že za každý život, který lze zařídit mimo dětský domov, by sociální pracovníci měli být vděční – a ne naopak. Samozřejmě, že jsem pro to, udržovat styk se sourozenci nebo s biologickou rodinou – pokud je zájem. U nás to tak není, protože zájem není projeven, a myslím, že v jejím případě je to dobře. Každý příběh je jiný a každý máme jiný osud.

Nelo, klobouk dolů!
To není klobouk dolů, to je naplánované dopředu.

O čem dalším promluvila Nela Boudová:

• O mládnutí
• O ženské energii
• O koučinku
• O slabých mužích
• Jak bojovat se špatnou náladou

Galerie Nela Boudová o těžkostech pěstounské péče: Dceru Sašu mi chtěli vzít

+ 7 fotek + 8 fotek