Facebook
Instagram
Pro slavného japonského spisovatele a kandidáta na Nobelovu cenu, Jukia Mišima, to měl být jen další obyčejný listopadový den roku 1970. Na konci dne jeho život náhle vyhasl. Co se stalo, že došlo k tak nečekanému a tragickému vývoji událostí?
Mišimovi vadilo, jakým směrem se jeho země v poválečné době ubírá. On sám holdoval arcikonzervativnímu nacionálnímu a militantnímu stylu, který nenáviděl socialisty, kapitalisty a netradiční společnost a kulturu. To ho přimělo k založení skupiny stejně smýšlejících mladých mužů, kteří se měli postavit novému Japonsku. Konat samozřejmě musel Mišima jakožto jejich předseda. Dne 25. listopadu 1970 se tak rozhodl spáchat na protest seppuku.
Tradicionalista fascinován smrtí
Mišima strávil dětství se svou velmi panovačnou babičkou Natsuko, která ho přes den držela zavřeného v ložnici, kde si mohl hrát se dvěma či třemi staršími dívkami, které babička osobně vybrala. S chlapci se stýkat nesměl.
Po vzdělávací stránce ho vedla k literatuře a divadlu. Již v první třídě tak dokázal psát básně i příběhy, jenž mohl beze studu předčítat na své prestižní škole určené pro aristokracii. Ve 12 letech se mohl vrátit ke svým rodičům. Bohužel však zjistil, že jeho otec je ještě horší než Natsuko.
Během druhé světové války se tak raději stáhl do sebe. Žil ve svém světě, do něhož pustil jen velmi málo svých přátel. Když se však začaly v roce 1944 obracet věci k horšímu, byl povolán do služby. Při lékařské prohlídce byl všem pro smích, nebyl schopný zvednout stokilový balík rýže. Přitom jiní dokázali uzvednout i desetkrát tolik. Navíc u něho diagnostikovali kašel jako tuberkulózu, což byla absolutní stopka. Pro takového vlastence to však byla velká rána.
Protestní povídka proti režimu
Jelikož nemohl do války, strávil zbytek celosvětového konfliktu v letecké továrně. Konečně mohl něčím přispět své vlasti. Na druhou stranu ho ale trápil komplex méněcennosti, vyznačující se mimořádně nezdravým, bledým vzhledem a špatnou motorickou koordinací. Odhodlán dostát fyzické zdatnosti postav ve svých dílech, začal se v roce 1955 věnovat kulturistice.
Politicky dokázal mlčet ještě následujících pět let, kdy začaly statisíce lidí protestovat proti záměru premiéra Nobusuke Kišiho upevnit spojenectví s Amerikou. Aktuální situace ho přiměla k činu. Publikoval vzdorovitou povídku o mladém armádním důstojníkovi, který páchá sebevraždu po skutečném pokusu o převrat z 26. února 1936. Vše je doplněno o detailní popis seppuky. Tím dal vlastně najevo, jakým směrem se hodlá ubírat.
Soukromá milice
Pro znovuzískání kokutai, čili národního charakteru, z něhož se prý odvozuje moc císaře, založil spisovatel soukromou milici s názvem Tatenokai, což lze přeložit jako "Společnost štítů". Její členy školila armáda. Ti pak měli zaútočit na císařský palác, jenže do toho se nikomu moc nechtělo. A tak jako další navrhl japonské vojenské velitelství, kde se před čtyřiadvaceti lety konal tribunál s vysoce postavenými důstojníky a politiky za válečné zločiny v Pacifiku.
Mišima doufal, že převratem probudí v řadových vojácích nacionalismus, takže ho budou slepě následovat. Ráno 25. listopadu proto odevzdal svůj poslední román vydavateli a spolu se čtyřmi nejvěrnějšími nohsledy vstoupili, ve vlastnoručně navržených uniformách, do tábora Ichigaya, kde sídlilo velitelství. Poté co zajal a odzbrojil vedení, vyšel na balkon, který směřoval na nádvoří a tam začal vykřikovat, že je prakticky vše v Japonsku protiústavní, čímž jsou protiústavní i ozbrojené síly. Jeho pomocníci zatím rozdávali mezi vojáky pamflety.
Zhruba tisícovka mužů mu ale na jeho bláboly zvysoka kašlala. Viděli rudě, protože zaútočil na jejich důstojníky, kteří s nimi jednali vždy dobře. Jakmile tedy zjistil, že si zbytečně vyřvává hlasivky, řekl pouze ať žije císař a vrátil se do velitelovy kanceláře, kde se svlékl do půl těla a vrazil si do břicha meč. Poté mu jeden z jeho kumpánů částečně sťal hlavu, další mu dal poslední ránu z milosti. Seppuka a pokus o převrat byly dokonány.
Znepokojivé dědictví
Pohřbu Mišimy se zúčastnilo 280 osob. Dalších 8000 se za něho modlilo. Přeživší poskoci skončili ve vězení. Po propuštění vedli raději obyčejné životy. Trošku děsivé ale je, že spisovatelovi příznivci pořádali dlouho každoroční vzpomínkové akce. Navíc po celé zemi vyrostly jeho pomníky.
Stále se také řešila jeho seppuka. Proč? Bylo to rozšíření jeho uměleckého cítění, narcistický divadelní akt, nebo frustrace z nejasností okolo vlastní sexuální identity? Jediné, co se s jistotou ví, že se před smrtí radikalizoval. Literaturu označil za mrtvou. Budoucnost viděl v činech. Přesný důvod jeho jednání se asi nikdy nedozvíme. Jedno mu ale nikdo neodpáře, navždy bude patřit mezi nejvýznamnější spisovatele země vycházejícího slunce.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Yukio Mishima
Allthatsinteresting.com: Inside The Remarkable Life And Shocking Death Of Yukio Mishima
