Facebook
Instagram
Pracující matka několikaměsíčního, nebo teprve několikatýdenního miminka = špatná matka! Dítě totiž potřebuje mámu pokud možno pořád až do tří let věku! Věty, které v naší společnosti slýcháme často. Je to ale opravdu tak, nebo je to přežitek? Pohled a potřeby dítěte pracující matky přibližuje psycholožka Martina Viewegová.
V měsíci srpnu se moderátorka Bára Hlaváčková věnuje dalšímu ženskému tabu, které se týká mateřství. Jak těžké to v Česku mají ženy – matky, které chtějí téměř hned po porodu pracovat? S čím se potýkají ve společnosti a jak toto jejich rozhodnutí ovlivňuje děti?
V předchozích rozhovorech na toto téma hovořila herečka Anita Krausová, která se vracela do práce po šestinedělí. Tématu práce v mateřství se věnuje i novinářka Šárka Seydler Kabátová, která byla dalším hostem Báry a nesmíme zapomenout ani na selfness leader Danu Vítův, která mluvila o tom, že si žena má plnit své potřeby a sny, aby byla spokojená.
V závěrečném díle tohoto tématu mluví psycholožka Martina Viewegová, která téma pracujících matek rozebrala jak z pohledu dítěte, tak i matky.
Z pohledu dětí
Matka s dítětem doma do tří let, protože to je základní a veledůležitá potřeba dítěte. Je to PRAVDA nebo MÝTUS?
Jako psycholožka nejsem v pozici autority, která by měla právo tuto otázku jednoznačně zodpovědět. Někdy je to i potřeba matky, nebo rodiče, který tuto možnost využije. Pravdou ale je, že dítě potřebuje stabilní pečující osobu, která jej miluje, je tam pro něj, reaguje na jeho potřeby a dělá svět bezpečným a předvídatelným místem. Také záleží na dítěti – pokud je připravené a jestli je společenské, může těžit z pobytu ve školce a rozvíjet svoje socio-emoční kompetence také mimo rodinu dříve, než ve 3 letech. Otázka správného načasování je i otázkou zvládnutí separační krize. Teprve po ní by měl následovat vstup do školky. Každé dítě a rodina je jiná. Stejně jako jejich potřeby. Potřeby matky jsou v tom všem samozřejmě také důležité.
Česko je v rámci Evropy snad jedinou nebo jednou z mála zemí, kde se to, že je matka doma s dítětem do tří let jeho věku, bere jako samozřejmost. Máme jednu z nejdelších mateřských nebo rodičovských dovolených v Evropě. Kdyby byla pravda, že je zásadní pro vývoj dítěte být stále doma s matkou až do tří let, tak by většina západoevropských zemí vlastně děti záměrně trýznila?
V první řadě je třeba zdůraznit, že je to možnost, kterou člověk může využít a je možné se v průběhu vystřídat s druhým rodičem. Což bych brala jako výhodu. Pravdou je, že patříme mezi země v EU, kde je rodičovská dovolená nejdelší, nejsme ale jediní. Mimo EU je na tom podobně například Japonsko. Mám pocit, že je délka dána zejména tehdejšími výzkumy z oblasti psychologie. Ještě v 70. letech byla mateřská rok a pak se dítě dalo do jeslí (někdy i dříve). Výzkumy uznávaného dětského psychologa Zdeňka Matějčka, který se zabýval deprivací dítěte souvisejícího s jeho pobytem v ústavech, jasně ukázaly, že velké množství malých dětí a málo pečujících dospělých osob, které nemají šanci reagovat na potřeby dítěte mají významný negativní vliv na život dítěte. Myslím, že jeho poznatky byly velmi nadčasové a současné nejnovější vědecké poznatky jeho poznání dodávají další validitu.
Otázka by tedy neměla znít, zda jsou děti trýzněné, ale co potřebují všichni zúčastnění, abychom předešli dalšímu vývojovému traumatu (což je nejčastější záležitost, se kterou lidé do terapie přicházejí), kterým ve společnosti trpí většina z nás.
U vývoje dítěte hraje roli i jeho početí
Je všeobecně známé, že si zhruba do tří let věku člověk nic moc nepamatuje. Zároveň jsou ale první tři roky důležité. Proč a v čem?
Znám velké množství výzkumů, které ukazují, že první týdny, měsíce života, jsou pro náš vývoj zásadní. Co se týče paměti, většina z nás ji má spojenou s rozvojem řeči, nazýváme ji verbální pamětí, která nám pomáhá naše vzpomínky převyprávět. Proto máme pocit, že si starší věci nepamatujeme. Jsou ale lidé, kteří si pamatují obrazy z doby, kdy například koukali z kočárku. Ve fázi před rozvojem verbální paměti hraje roli paměť preverbální, hlavně tělesná, tedy vše, co je spojeno se smysly – dotykem, chutí, vůní… Je třeba zmínit i fakt, že role prenatálu, zda je matka v období těhotenství ve stresu, zda dobře jí, zde hraje roli též. V terapii se objevuje i téma početí, zda byl jedinec chtěný či nikoliv, to vše se do nás „zapíše“ a může to hrát roli v tom, co poté definuje náš život a přesvědčení o sobě. V tomto kontextu je třeba zmínit, že se bavíme zejména o vývoji mozku, který se sice může díky neoptimálním vlivům v počátcích života vyvíjet tak, že jedinec bude mít přesvědčení o ne/bezpečném světě, s čímž bude souviset možný disharmonický vývoj, poruchy chování, poruchy osobnosti a další možné patologie. Výhodou mozku je ovšem jeho neuroplasticita, která nám dává velkou naději v to, že pokud dobře pochopíme příběh klienta, máme šanci onen nedobře vzniklý základ „opravit“.
Je vždy v prvních měsících nebo letech života nejdůležitější jedna ústřední a stálá osoba, se kterou dítě navazuje od prvopočátku vztah?
Ano. Těch osob může být samozřejmě víc, ale vzhledem k tomu, že jde o dítě, je to pořád malé číslo. Dítě se orientuje podle pachů, dotyků, hlasů, to všechno si jeho mozek teprve ukládá, takže pečujících osob by nemělo být velké množství, aby se v tom světě naučilo a zvládlo orientovat.
A musí to být nutně matka?
Nemusí, byť, jak už to může vyplývat z výše napsaného, dítě zná její hlas, vůni, režim… Mohla mu v prenatálu zpívat atd., takže je to pro něj nejbližší člověk.
Jakou roli v tom hraje otec?
Otec je druhá polovina jeho světa. Pokud bychom zůstali u ideálního vývoje, tak na něj otec mluví, pokud je ještě v bříšku a po jeho narození se zapojí do péče. Dítě tak doslova nasaje (všemi smysly) jeho přítomnost.
V současné době existují různé formy rodičovství. Rodiče nemusí být pouze matka a otec. Jak jsem již nastínila výše, role početí může být téma v životě jedince, ale taky nemusí. Často záleží i na tom, jakým způsobem jsme s tím smířeni my dospělí a hlavně, jak mu tento příběh vyprávíme, aby jej dítě mohlo dobře zaintegrovat do svého světa.
Chůva nebo chůvy – jsou špatně?
Není špatně, když se u dítěte střídá víc pečujících osob, ale měl by jich být menší počet a dítě by je mělo znát. Aby si jeho mozek mohl udělat předvídatelnou stopu a tím pádem bezpečný svět.
Pro vývoj dítěte jsou nejdůležitější první měsíce života
V čem prospívá matka dítěti, když je s ním pořád?
Tady je důležité zdůraznit věk dítěte. Pro vývoj mozku jsou zásadní hlavně první měsíce života. Tady je tedy důležité udělat co nejvíc kvalitní práce. Reagovat na potřeby dítěte, orientovat se v jeho pláči, mazlit ho, houpat ho, dávat mu najevo lásku. To ale neznamená, že by to měla pořád dělat jen matka. Pokud by to bylo jen na ní, tak z toho bude vyčerpaná, frustrovaná, nebude schopná se o dítě starat ani podle jeho potřeb ani podle svých představ a nebude to dobře pro nikoho. Je tedy opravdu důležité nebýt na rodičovství sám. I když se hodně bavíme o dětech, tady je potřeba zdůraznit, že jsou to i rodiče, kteří potřebují podporu a péči.
V čem naopak může dítěti prospět, že s ním někdy matka není a je s ním někdo jiný? Může to dítěti například rozšířit obzory?
Pokud dítě dostane dobrý základ v oněch prvních měsících, že svět je předvídatelné a bezpečné místo, pak to rozhodně platí. Vždy je však potřeba brát v potaz i osobnost dítěte. Pokud je dítě spíše úzkostné a introvertní, pak velké změny a hodně různých lidí mohou spíše způsobit chaos a dítě se bude držet toho předvídatelného a známého. Pokud budeme tolerovat jeho rytmus a osobnost, to, že mu bude chvíli trvat, než se rozkouká, pak si s ním o tom budeme povídat, tak by to tento efekt mít mělo. Pořád je ale potřeba s dítětem mluvit. Co se mu líbilo, nelíbilo, co je pro něj nové, jiné, divné.
Z pohledu pracujících matek
Jak těžké to v Česku mají ženy – matky, které chtějí téměř hned po porodu pracovat? S čím se potýkají, a to i po psychické stránce? Systém a naladění české společnosti jim už tak složitý krok příliš neulehčuje...
Zde je velký rozdíl v tom, zda žena chce, nebo musí pracovat. Pokud musí, je to velký nápor na psychiku hlavně v tom, že ji trápí výčitky, že není dobrá matka. V takovém případě je pak důležité zdůrazňovat kvalitu času, který se svým dítětem stráví. Což je samozřejmě ve chvíli, kdy se vracíte unavená z práce, často nemožné.
Pokud žena nemusí, ale chce pracovat, je někdy dobré si pro sebe ujasnit, proč. Někdy s tím souvisí i otázka, proč jsem chtěla děti. Zda kvůli partnerovi, proto, že se to má, nebo z jiného důvodu. Někdy jde o touhu naplnit jakýsi ideál super ženy, kdy je žena skvělá matka, milenka, partnerka a u toho ještě dělá kariéru. Pokud jde o tento vzorec, je to často cesta do rychlého vyhoření, ve kterém ale ženy mohou být roky. To má samozřejmě dopad na jejich rodičovství, partnerství i fyzické a duševní zdraví.
Narazila jsem na pár žen, které měly možnost vrátit se na zkrácený úvazek, protože si jich firma vážila a o jejich práci stála, ony samy si to tak přály a zaměstnavatel jim nabízel jesličky a školku přímo v zaměstnání. Tohle je ideál, který může fungovat pro všechny.
Matka doma s dítětem? Ne vždy ideální stav
V české společnosti často slýchám dva různé názory. Jeden, že matka, která má v hlavě i svoji práci a kariéru, nemůže dát dítěti maximum, protože na to nemá kapacitu. Druhý, že spokojená matka = spokojené dítě. K jakému názoru se přikláníte vy?
To, že je matka s dítětem doma, nutně neznamená, že je na něj naladěná a dobře o něj pečuje. Stejně tak neznamená, že matka, která je v práci, o dítě dobře nepečuje. Je potřeba zdůraznit, že není cílem být super rodičem. Určitá míra frustrace není na škodu. Samozřejmě adekvátně vývoji. Dítě své emoce umí regulovat v roce a půl, do té doby je odkázáno na své okolí. V první řadě je potřeba, abychom se uměli emočně regulovat my (k tomu slouží různé rytmické aktivity, jako je třeba chůze, často pak spojená s houpáním). Pokud my jako dospělí dobře pracujeme se sebou, jsme spokojení, pak se takto vztahujeme i k dítěti.
I když se bavíme o matkách, ráda bych zmínila i roli toho druhého pečovatele – často otce, který prožívá své stresy, které se mohou odrážet na klimatu rodiny. Ona finanční zodpovědnost za celou rodinu, která se nese často několik let, pokud má rodina více dětí, si také vybírá svou daň, protože je to konstantní psychická zátěž. Je tedy důležité, aby oba dospělí spolu tyto starosti a frustrace uměli komunikovat a nevyhýbali se tomu. Dobrá komunikace a kvalitní vztahy jsou základ, který dělá dobré dětství. Ne to, jestli je matka hned po porodu v práci.
Když matka malého miminka pracuje, je lepší varianta nechat dítě někým hlídat nebo dítěti prospěje víc, když bude s matkou v práci?
Zde bych si položila otázku, jak jsem na tom já. Jaká je moje práce. Potřebuju vypnout a soustředit se na ni? Mám v práci možnost jesliček, školky, je moje pracovní prostředí bezpečné pro dítě? Bude hlídání finanční zátěž, nebo budu mít hlavu na práci, budu ráda, že je o dítě dobře postaráno a budu se na něj těšit? Podle toho bych se rozhodovala. Samozřejmě pak budou existovat výjimky, kdy například hlídání vypadne a všechno bude jinak. S tím je dobré dopředu počítat.
Před hejty vás uchrání nastavení hranic a pořádek v hlavě
Proč pracující matky v Česku stále značná část společnosti odsuzuje a označuje je za „špatné matky“? Je to proto, že na to naše společnost není zvyklá?
Hodně lidí má svou představu, jak by život měl vypadat. Někdy s klienty ale probírám, kdo jim to vlastně říká. Často dojdeme k tomu, že je to naše vlastní hlava, naše vlastní představa společnosti, která nás za to či ono „hejtí“. Udělejme si tedy pořádek hlavně ve vlastní hlavě a naučme se vymezit hranice vůči lidem, kteří nás nutí do své představy žití. Náš život je naše zodpovědnost. Samozřejmě jej žijeme tak, abychom zůstali součástí společnosti, ale nikdo z nás neví, co je správně pro tu kterou rodinu.
Chce to v české společnosti odvahu jít téměř hned po porodu pracovat? A kde ji vzít?
Řekla bych, že tohle není o české společnosti, ale o našem vlastním zázemí. Což možná souvisí s tím, kde vzít odvahu. Obecně bych řekla, že velkým tématem ve společnosti, související s traumatem a tím pádem duševním zdravím celé společnosti, je téma komunity, která se ztratila. A tím nemám na mysli komunitu ve smyslu náboženství, ale spíš zdravého sousedství.
Jak by mělo zdravé sousedství vypadat?
Mělo by to být místo, kde si můžeme pomoci, kde spolu děti mohou běhat venku, kde vím, že jim sousedka dá napít, a pak to budu já, že si vzájemně dohlídneme na děti. Tohle je něco, co je potřeba obnovit a znovu vytvořit. Zdravé vztahy a bezpečný svět. Dokud budou rodiny nukleární, tvořící jednotky členů a dospělí členové budou bez podpory, vyčerpaní a zranitelní, nemáme šanci to změnit. Otázka by tedy neměla znít, zda jít či nejít po porodu do práce, ale co udělat se společností, abychom měli kvalitní a vyživující vztahy a dostatek podpory.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
