Můj boj s rakovinou: Bolest, ale i obrovská úleva, popisuje oboustrannou mastektomii Hana Samsonova

Můj boj s rakovinou: Bolest, ale i obrovská úleva, popisuje oboustrannou mastektomii Hana Samsonova
Zdroj: Se souhlasem Hany Samsonové
Koncem listopadu podstoupila Hanka Samsonova kvůli rakovině oboustrannou mastektomii, tedy odnětí obou prsů. Šlo o její první operaci v životě, vůbec tedy netušila, co ji čeká. První noc po zákroku byla podle jejích slov krušná. Nejen kvůli bolesti, ale i celkové slabosti a nemožnosti se kvůli obvazům a třem drénům pořádně nadechnout.Když jí druhý den dva ze tří drénů odstranili, cítila se o hodně lépe. Během pobytu v nemocnici se také blíže seznámila s organizací Bellis, která podporuje mladé pacientky s rakovinou prsu. Jejich knihu Nejsi na to sama - průvodce rakovinou prsu by Hanka doporučila všem ženám s touto diagnózou.Magazín Lifee.cz je samozřejmě s Hankou v neustálém kontaktu a podporu jí vyjádřil i v době, kdy se v nemocnici zotavovala po operaci. Kytička a přání udělaly statečné mamince radost.Hančin první den doma po návratu z nemocnice. Na její tváři je znát, jak moc se jí ulevilo, že už nádor nemá v těle a chybí i živná půda pro růst dalšího eventuálního novotvaru.+ 2 fotky+ 3 fotky

Už od srpnových výsledků genetického vyšetření měla pětatřicetiletá maminka Hana Samsonova jasno, že ji coby nosičku mutace v genu BRCA1 a pacientku s rakovinou prsu čeká bilaterální mastektomie, tedy odnětí obou prsních žláz. Zákrok, který mnoha ženám nahání hrůzu, podstoupila tlumočnice loni v listopadu. Nebyla to procházka růžovým sadem, ale ten pocit, že uzavřela nejvýznamnější kapitolu léčby, podle Hanky stál za všechnu bolest i obavy.

Tereza Švandová
Tereza Švandová 28. 02. 2023 19:00

Hančin příběh se začal zamotávat právě ve chvíli, kdy dostala výsledky genetického vyšetření. Do té doby existovala šance, že o prsa nepřijde a lékaři pouze vyjmou nádor. Jenže coby nosička mutace v genu BRCA1 měla doživotní osmdesátiprocentní šanci, že se jí rakovina vrátí. A s tímto vědomím nechce žít nikdo. A tak sympatickou manažerku čekalo po sérii chemoterapií odnětí obou prsů.

To přišlo na řadu v listopadu loňského roku. Ještě předtím ale udělal osud Hance ještě jednu čáru přes rozpočet, kterou zmiňuje jen okrajově. Po ukončení léčby cytostatiky, kdy nádor prakticky vymizel, jí začal opět velmi rychle růst. A tak nebylo na co čekat. Zhruba měsíc před Vánoci nastoupila Hanka do nemocnice a připravovala se na náročnou operaci. Jak to celé zvládla a jak to zamávalo s jejím tělem i psychikou, popisuje ve svém vyprávění.

Netušila jsem, co mě čeká, na operaci jsem nikdy nebyla

Loni v listopadu jsem prodělala bilaterální kůži šetřící mastektomii s disekcí axily. V jazyce běžných smrtelníků to znamená oboustranné odstranění prsních žláz s co největším zachováním kůže prsou a odstraněním podlažních uzlin. Uf. Tak si to pojďme říct všechno od začátku.

V březnu jsem si našla bulku v prsu, z níž se po sérii vyšetření vyklubal zhoubný nádor. Genetické vyšetření prokázalo mutaci v genu BRCA1, což určilo způsob léčby, a to již zmíněnou bilaterální mastektomii.

Jak taková mastektomie probíhá, jak se na ni připravit a co následuje, popíši níže. Pro mě osobně byla tato operace zásadní. Avšak ne z pohledu ztráty poprsí nebo ženství, ale z pohledu zbavení se nádoru a tudíž ložiska nemoci. Před operací jsem sice absolvovala dva různé typy chemoterapií, avšak ani ty si nedokázaly s nádorem zcela poradit, jak to na první pohled vypadalo, a nádor po ukončení léčby cytostatiky vyrostl znovu. Jediným řešením v danou chvíli tak byla mastektomie.

Musím se přiznat, že jsem z ní měla trochu obavu. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Nikdy jsem na operaci nebyla, nikdy jsem ani neměla nic zlomeného. A teď takový velký zákrok… Přemýšlela jsem nad tím, zda to bude bolet. Asi určitě. Ale jak moc? Jak bude ovlivněná hybnost rukou? Co prsní svaly? Jak dlouho se budu hojit? Jak se budu bez prsou cítit? Hlavou mi vířilo hodně otázek, na něž jsem neměla odpověď. A neznala jsem ani nikoho, kdo by si tím prošel, abych si s ním popovídala. Aby mi dal informace nebo mě uklidnil. Ale nevadí. Řekla jsem si, že to zvládnu, stejně jako léčbu předtím.

Začala jsem tím, že jsem si vyhledala informace o samotné operaci. Na YouTube jsem si našla, jak se zákrok provádí (ano, skutečně mě to zajímá, čistě z pohledu medicíny) a to mě uklidnilo. Následně mě uklidnil i operatér na konzultaci před mastektomií. Odpověděl mi velmi ochotně na všechny dotazy, názorně ukázal, kudy povedou řezy, jak zhruba budou vypadat jizvy a jak budou velké.

Poslední, co jsem viděla, byly hodiny ukazující 13.59

O pár dní později jsem nastoupila do nemocnice, byla zrovna neděle. Manžel se synem mě doprovodili, zamávali jsme si, dali si pusu a bylo. Já se “ubytovala” na lůžku, seznámila se sousedkou (mimochodem příjemná paní) a vzájemně jsme si jako ve filmu nasdílely své “bitevní rány”. Následoval pohovor s anesteziologem a poté jsme dostaly od sestřičky instrukce, že od 6.00 máme být vysprchované a umyté desinfekčním mýdlem, máme mít nasazené apartní kompresní punčochy a tak, jak nás Bůh stvořil, máme být v pozoru na lůžku. Nesmíme nic jíst ani pít zhruba od půlnoci. A tak se tedy stalo.

Pro sousedku si přišli zhruba kolem osmé, měla štěstí - byla první. Já šla na řadu jako poslední, to jsem ovšem v té době nevěděla. A tak nervozita stoupala. Stejně tak stoupala i má touha se najíst nebo aspoň napít, leč nešlo to. Má spása přišla v podobě sestry třímající v ruce premedikaci a hlásící, že na sále už se chystají a za půl hodiny jdeme na to! Hurá! Bylo zrovna půl druhé…

Pohodlně jsem se uvelebila, s postelí jsem se nechala odvézt, a poprvé tak spatřila interiér opravdového operačního sálu. Poradím dopředu, nedívejte se na všechny ty seriály o doktorech a nemocnicích. Pokud si totiž myslíte, že to tak vypadá na skutečném sále, budete zklamaní. Nic ale nepředčí laskavý operační personál. Asi jsem nezažila milejší sestřičky. Měla jsem obavu, že mi bude zima. Což byla, ale když ležíte na vyhřívaném lůžku, tak vás to opravdu netrápí. Připevnili mi ruce a nohy, abych jim náhodou neutekla, a pak už si jen pamatuji, jak mi sestra s výrazem milující maminky nasazuje na obličej masku a říká: "To jsem ráda, že se vám tady líbí, paní Samsonova. A teď vás uspíme." Můj pohled se zaměřil na hodiny naproti lůžku, které ukazovaly 13.59. To bylo to poslední, co jsem viděla.

Na sálovou sestru jsem po probuzení mluvila rusky

Vzbudila jsem se o minutu později, alespoň takový pocit jsem měla, a ve zmatku, co se vlastně děje a proč mě vyrušili ze zvláštního snu, jsem začala se sálovou sestrou mluvit rusky. Z jejího zmateného výrazu jsem si rychle byla schopná dát dva a dva dohromady a přepnula jsem do češtiny. Dokázala jsem spolupracovat, ale s odstupem času si uvědomuji, že vše těsně po operaci mám jako by v šedé neprostupné mlze, z níž se vynořují pouze záblesky některých momentů, např. pravidelné měření tlaku, přístroj na měření pulsu, který jsem si ze všeho nejvíc přála sundat, protože mě z něj hodně bolel prst, a další drobnosti. Upadala jsem zpět do spánku a znovu se budila. Nevím, kolik času jsem strávila na monitorovacím pokoji, ale na ten svůj jsem se dostala v 15.45 a napsala jsem manželovi a rodičům jen stručné: "Žiju.” A rozbrečela jsem se…

Měla jsem to za sebou. Bylo po všem. Konec. To vše mi běželo hlavou stále dokola. To a velká bolest celého hrudníku a v pravé ruce. Měla jsem pocit, že mám na sobě železný krunýř, jenž se při každém nadechnutí stahuje, a v pravém podpaží nacpaný tvrdý míček. Přitom to vše byly jen následky rozsáhlé operace.


Slovo odborníka

Oboustranná mastektomie, kterou musela podstoupit Hanka nejen kvůli své nemoci, ale také genetické zátěži, se u onkologických pacientek provádí už od sedmdesátých let minulého století. V České republice se po ní z preventivních důvodů sahá přes 30 let.

Velkou novinkou, jak v rozhovoru pro magazín Lifee.cz potvrdil přední český plastický chirurg Ondřej Měšťák z kliniky Esthé, je pak mastektomie provedená zároveň s rekonstrukcí prsu v rámci jedné operace. Tu původně lékaři nabídli i Hance, nakonec ale usoudili, že vzhledem k povaze nádoru bude lepší rekonstrukci odložit.

"Okamžitá rekonstrukce je bohužel u nás velmi špatně dostupná, je prováděná jen na pracovištích, kde je přítomný plastický chirurg. Určitě by si ji zasloužilo více žen," poukazuje docent Měšťák, který se specializuje se na rekonstrukce prsní tkáně a břišní stěny po onkologických onemocněních.

Jak probíhá mastektomie? Co všechno se při ní onkologické pacientce odstraňuje, a co naopak zůstává?

Mastektomie znamená odstranění prsu. Při terapeutické mastektomii, pokud má pacientka karcinom prsu, se většinou odstraňuje prs prakticky celý, včetně dvorce, i když v některých případech lze dvorec zachovat. Při mastektomii ke snížení rizika karcinomu prsu u pacientek, které jsou zdravé, ale mají velmi vysoké riziko karcinomu prsu, ponecháváme ve většině případů dvorec a odstraňujeme většinu žlázy.

Jak dlouho zákrok v průměru trvá?

Mastektomie prsů trvá v případě odstranění celého prsu u terapeutické mastektomie pro karcinom prsu hodinu, případně déle, pokud se odstraňují i mízní uzliny z oblasti podpaží. Riziko snižující mastektomie se zachováním dvorce a rekonstrukcí trvá 1-2 hodiny v závislosti na typu výkonu.

Jak by o sebe měla žena po takto náročné operaci pečovat - po fyzické, ale i psychické stránce?

Po fyzické stránce doporučuji klidovější režim týden od operace a plnou zátěž po dvou měsících. Po psychické stránce, která je pro hojení důležitější, se doporučuji naladit co nejvíce pozitivně, což je věc, která se snáze řekne, než udělá. Je na to ale spousta technik a při silné vůli to jde za jakékoli situace. Pozitivní přístup zlepšuje výsledky v jakémkoli medicínském oboru.

Pokud jde o odnětí prsů a jejich následnou rekonstrukci u onkologických pacientek, jde tak učinit i v rámci jedné operace. Jak to potom probíhá a co rozhoduje o tom, zda bude pacientka operovaná jednou či dvakrát?

Určitě je možné provést okamžitou rekonstrukci po terapeutické mastektomii u pacientek s karcinomem prsu. V případě, že to onkolog dovolí v závislosti mimo jiné na histologickém nálezu. Okamžitá rekonstrukce je ale bohužel v České republice velmi špatně dostupná, je prováděná jen na pracovištích, kde je přítomný plastický chirurg. Určitě by si ji zasloužilo více žen. Usiluji o rozšíření dostupnosti tohoto zákroku již dlouho a je to určitě jedna z výzev do budoucna pro spolupráci mammologie a plastické chirurgie.

V čem se liší rekonstrukce prsů onkologických pacientek od zákroků u klientek, které podstupují plastiku prsou z estetických důvodů?

V něčem jsou podobné, v něčem se hodně liší. Určitě přenášíme techniky z chirurgie estetické do rekonstrukční, a naopak. Zlepšuje to pak výsledky operací u obou. V estetické chirurgii je větší očekávání pacientek o výsledku, v rekonstrukční chirurgii máme někdy velmi omezené možnosti, jak prs vytvořit. To souvisí zejména se stavem tkání, jejich nedostatkem nebo stavem po ozáření.

Na základě čeho se chirurg rozhoduje, jak velká prsa pacientce po mastektomii udělá? Hraje v tom velkou roli i přání pacientky?

Přání pacientky může hrát při výběru finální velikosti prsu roli. Ale obecně je pro nás prioritou udělat hezký tvar prsu s co nejmenším rizikem, že se něco pokazí. A pokud bychom se tlačili do většího prsu, tak bychom neúměrně zvyšovali riziko komplikací. To je třeba vždy před operací pacientkám vysvětlit.


První noc po zákroku byla opravdu náročná

Když se mluví o pooperační bolesti, často bývá srovnávána s tou porodní. Jenže porod je přirozenou součástí života a bolest je vnímána jako neoddělitelná část tohoto procesu. Ženy se na porod a bolest s ním spojenou připravují psychicky i fyzicky a po porodu na ni velmi často vlivem hormonů a návalu štěstí zapomínají. Kdyby to tak s hormony fungovalo i u mé operace, bylo by to úžasné...

První noc po zákroku totiž byla náročná. Bylo potřeba i vstát a dojít si na toaletu - za asistence sestřičky, protože člověk je ještě hodně slabý, celý rozbolavělý, má nízký tlak. Nemá tedy smysl zastírat, že to byl bolestivý zákrok. Nicméně důležité je si uvědomit, že stejně jako vše v našem životě je i bolest dočasná a pomine. Navíc v nemocnici disponují celou řadou analgetik a také mají opiáty, takže mi namíchali dobrý “huhu koktejl”. Nějaká ta injekce, nějaký ten prášek a rázem se dalo na svět dívat mnohem barevněji. Musím říct, že po lécích jsem víc než bolest z operace vnímala bolest zad, na kterých jsem musela ležet.

Další dny už plynuly tak nějak samy. Léky mi sestřičky nosily ochotně, vždy na požádání. Ony sice vědí, že to bolí, ale nevědí, jak moc, proto je potřeba si říct - nebát se nebo se nestydět. I sestřičky říkaly, nedělejte hrdinky a řekněte si. Druhý den po operaci už jsem si mohla sednout na postel a večer dokonce i háčkovat, takže rekonvalescence šla opravdu perfektně.

Po odstranění drénů jsem se mohla volně nadechnout

Logisticky náročnější byly úkony, jako zajít si na toaletu nebo na oběd, protože konkrétně já měla v operačních ránách tři drény - tzn. hadičky, jež odváděly přebytečnou tekutinu z obou prsou a pravého podpaží. Prakticky to pak vypadá tak, že v rukou nosíte půllitrové lahve zavěšené na hadičkách. Když mě do nemocnice přišli navštívit maminka, manžel a syn, nebyl to pro ně příjemný pohled. Obzvlášť syn, který normálně srší energií a je ho všude plno, seděl zaražený do sedačky a pozoroval lahvičky.

Pak se mě zeptal, co to je, a tak jsem mu vše vysvětlila. "Možná to nevypadá hezky, Jaroušku, ale tyhle hadičky mi pomáhají. Všechno, co jimi steče do lahve, by jinak bylo uvnitř a to by mě pak moc bolelo. Takhle mě to bolí méně a za pár dní mi je vyndají. A pak se budeme moct zase tulit, ano?” řekla jsem a plácli jsme si na to.

Na druhý den mi dva ze tří drénů vytáhli (ty z prsou). Měla jsem strach - hadičky jsou přišité ke kůži pár stehy, aby držely. Na sesterně mi sestřička pomohla si odložit a uložila mě na lehátko. Poté přišel mladý sympatický pan doktor, vše zkontroloval a popsal mi, co se bude dít. Sestřička odstřihne stehy a doktor poté rychlým tahem drény vytáhne. A pokud je to ještě i šikovný doktor, zvládne to náraz. A taky že zvládl. Nemohu říct, že by to bolelo - to ne. Bylo to zvláštní, spíš nepříjemné, protože hlava chápe, že z těla se bude něco vytahovat a logicky dojde k závěru, že to bude bolet. Není tomu tak. Byla to obrovská úleva. Vydechla jsem si a pochopila, že větší část bolesti a nepohodlí, jež jsem doteď cítila, byla způsobena právě drény. A když byly pryč, zmizela i bolest. Dírky po drénech mi zalepili, jizvy také, znovu obvázali - tentokrát už elastickým obinadlem - a já se po dvou dnech mohla znovu pořádně nadechnout.

Asi nikdy nezapomenu na ten pocit, když se hrudník roztáhne mocným vdechem a plíce se zcela zaplní vzduchem. Pamatujete si na hormony? Tak teď jsem jimi byla přesycená - endorfin mi koloval v žilách první kosmickou rychlostí. Ze sesterny jsem odcházela s úsměvem, šťastná jako malé dítě a málem se slzami v očích. Ten den byla středa a já si pamatuji, že jsem ho proseděla na posteli se zvednutou opěrkou, pořád jsem se usmívala a radovala se z toho pocitu svobody, volnosti a veliké úlevy.

V den propuštění mi došlo, že je všechno konečně za mnou

Potrápilo mě podpaží, kvůli němu jsem v nemocnici zůstala až do pátku, ruku jsem měla znecitlivělou, což mám ostatně doteď. Dva měsíce po operaci už pocit míčku v podpaží zmizel. Celkově jsem tedy v nemocnici strávila šest dní. Bylo to dlouhé, bylo to fyzicky náročné, ale… ale mám to za sebou.

Když mě v pátek pan doktor propustil a já se ocitla se zprávou v ruce na pokoji, stalo se něco, co se mi nestalo za celou dobu od nálezu bulky v prsu. Ani diagnóza mě tak nerozhodila jako to, co se stalo v tuto chvíli. Přepadla mě obrovská úzkost. Úzkost, strach, co teď bude, vztek a zlost, znovu strach a v té změti pocitů jsem stále chodila po pokoji a nemohla si najít místo. Nebyla jsem schopná si sbalit věci ani o ničem přemýšlet. Najednou se mi do očí začaly drát slzy a já propukla v pláč.

Plakala jsem a nemohla to zastavit. Brečela jsem jako želva a nešlo s tím nic udělat. Došlo mi, co se stalo. Za celou dobu jsem ani na vteřinku nezapochybovala, že bych se neměla vyléčit. Ta myšlenka mě prostě ani nenapadla. Zkrátka a jednoduše - stejně jako jsem onemocněla, se i vyléčím, není co řešit. Takhle jednoduché to pro mě bylo. A teď… teď když je to všechno za mnou, ty chemoterapie, nemohoucnost, ztráta vlasů i operace, když je to všechno najednou minulost, jen zlý sen, mě to dostihlo… A znovu jsem propukla v pláč. Byl to ale už jiný pláč. Ten typ pláče, kdy jste vděčni, že všechno bylo opravdu tak, jak jste byli přesvědčeni, že to bude.

Když pro mě manžel přijel do nemocnice, znovu jsem začala plakat. Takovou mě nikdy neviděl… Vysvětlila jsem mu, že dnes prostě budu taková, že to ze mě musí vyjít. A tak jsem mu před odjezdem promočila mikinu slzami, on mi pomohl sbalit věci a vydali jsme se domů. Domů…

Zpěvák Radek Banga o bolestném dětství: S manželkou Veronikou prozradili, zda budou mít vůbec děti

Zpěvák Radek Banga o bolestném dětství: S manželkou Veronikou prozradili, zda budou mít vůbec děti

Související články

Další články