Facebook
Instagram
Talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát navštívila spisovatelka Halina Pawlowská (68). Promluvila o svých celoživotních problémech s váhou, ale také o tom, jak chytře svoji postavu řešila v dospívání. Jak vypadalo rande v jejích třinácti letech, nebo rande po smrti manžela, na které ani nedošla? A jaké poselství má Halina pro čtenářky Lifee.cz?
Spisovatelka Halina Pawlowská (68) nezastírá, že svoji korpuletní postavu řeší prakticky od své puberty. V té době už se také naučila oblékat tak, aby dala vyniknout svým přednostem a jisté partie zase šikovně maskovat. "Ve třinácti letech jsem si musela začít sama stříhat látky na oblečení a moje maminka mi to potom šila. Já jsem si oblečení navrhovala, protože mi přišlo, že tak vypadám lépe. Věděla jsem, že mini a šortky pro mě nejsou – to jsem věděla hned," popisuje Halina, jaké trendy v oblékání jsou pro ni naprostým tabu.
"Vlastně jsem s tím odjakživa bojovala. Ano, chtěla jsem být hubenější vždycky," přiznává jedna z našich nejprodávanějších spisovatelek, která aktuálně vydává svoji 41. knihu nazvanou velmi prozaicky, Rande. Muži se totiž o Halinu také díky jejím křivkám zajímají celý život – a ona o ně. "Své dceři jsem říkala: „Natálko, není důležité, kdo tě miluje. Důležité je, koho miluješ ty.“ Já si nepamatuji ty, kteří o mě stáli. Ale pamatuji si ty, o které jsem stála já," překvapila Halina v talk show Na kafeečko.
Halina Pawlowská šla na rande pro slaninu
Rande se s časem vyvíjejí. Jinak randíme ve třinácti a jinak teď.
Měla jsem rande ve třinácti! Myslím, že jsem šla pro slaninu. Myslím, že jsem doma řekla, že jdu pro slaninu a mezitím jsem měla rande s Oldou Borůvkou. A šel se mnou pro tu slaninu. Potom jsme šli s tou slaninou domů a stáli jsme s tou slaninou před domem. Ta slanina byla důležitá, protože na ni čekal můj otec a potom na mě vztekle řval z okna, že už chce vajíčka dávat na pánev. Byla jsem z toho hrozně rozčilená a proto si to pamatuji. Trápila jsem se, jestli je vhodné jít s chlapcem mého srdce pro slaninu. Jestli bych s ním neměla jít třeba pro růži – a já jdu pro špek! Dodnes jsem se z toho nevzpamatovala. Navíc byla v mastném papíře a bylo to dost hnusné.
Slanina je navíc docela cítit.
Ne že by mě doma drželi zkrátka, mému otci bylo úplně jedno, kam jdu. On chtěl tu slaninu.
Takže jsi se mohla jmenovat Borůvková?
Pro mě bylo každé příjmení dobré a Borůvka dobrý byl. Moje příjmení tak dobré nebylo.
Měla jsi zajímavé příjmení. Na Ukrajině je naprosto normální.
Ano, i na Slovensku. No prostě můj tatínek se jmenoval Vasil Ladislav Kločurák.
A nebyl sám, měl osmnáct sourozenců.
Ano a všichni to byli Kločuráci. A moje maminka byla profesorkou – vydržela všechno. Byla to osobnost. Ale i já jsem díky tomu hodně zocelená. Když mé příjmení slyšel Kohák, řekl, že bude do smrti mým otrokem.
V kolika letech jsi se vdávala?
Ve dvaceti. Ale já jsem se od třinácti let vrhala na každého, třeba na Borůvku. A můj otec to nikdy nepochopil.
On nevěděl, co to v češtině znamená?
Myslím si, že ne. A moje matka mu to nikdy neprozradila.
To je důkaz lásky, ne?
Určitě. Víš, jak je to s cizí řečí. Když nějaký jazyk používáš, tak ti to nepřijde, ale cizinec se naučí jazyk a necítí to stejně. Bral své jméno jako úplně normální.
S Borůvkou to tedy nevyšlo?
Myslím, že mě jednou líbal. Měla jsem kamarádku, příbuznou, která toho také hodně vydržela. Byly jsme pořád tak trochu sokyně. Měla starší sestru, takže byla zkušenější. Řekla mi, že když se budu s někým líbat, tak si musím dávat pozor na to, abych měla jazyk pevně zaklíněný za dolníma zubama. A takhle jsem se mnoho let líbala. Potom to tedy s Borůvkou skončilo.
Proto to nevyšlo!
On mi potom řekl, že jsem mu nikdy nedala normální pusu. Nevěděla jsem, co tím myslí. Podle návodu jsem ho líbala dobře.
Kvůli chlapovi jsem byla ochotná se vloupat do bytu
Zajímalo by mě to skutečné rande, v erotickém slova smyslu.
To je zajímavé. Tělesno se pochopitelně nedalo ignorovat.
V knížkách to nevynecháváš.
To ani v životě! Byla jsem spíš naštvaná, když na mě někdo hvízdal nebo měl poznámky. Byla jsem pořád strašně rozčilená.
Chtěla jsi, aby si víc všímali toho, že jsi chytrá?
Psala jsem romantické básně. Potom jsem někam přišla, takhle jsem vypadala, a básně byly v čudu. Vždycky říkali: „Sundejte si kabát, ať vidíme, jaký máte talent.“ Kdybych byla zlá, tak je udám.
Kdy tě to přestalo štvát?
Nikdy mě to nepřestalo štvát. Štve mě to pořád.
Teď začínají být muži korektnější, můžou jít za to i k soudu.
Teď by mě to třeba i potěšilo. To se mi teď stalo na křtu téhle knihy. Jeden fešák, opravdu moc hezký muž a intelektuál, si vedle mě sedl. A já jsem si uvědomila, že se mě dotýká a drží mě kolem pasu – velmi hezky a příjemně. Vzápětí jsem to tam říkala své kamarádce a vedle seděl můj přítel. Řekla jsem mu pyšně: „Slyšíš to?“ On mi úplně vážně odpověděl: „Prosím tě, ten ani nevěděl, co dělá.“ To mě rozčílilo, jak moje ženství dehonestoval. Dobře věděl, co dělá, byl úplně střízlivý! A dělal to schválně!
Stalo se ti, že jsi z lásky nevěděla, co děláš?
Vždycky, když jsem byla zamilovaná, tak jsem byla ochotná a schopná udělat kde co. Vloupat se do bytu, vylézt po lešení do prvního patra – byla jsem schopná všeho. A vždycky jsem ho dostala. Neměl šanci. Předstírala jsem třeba 200 kilometrů za Prahou, že jdu náhodou kolem, kolem chalupy.
Uvěřil tomu?
To je jedno. Byla jsem tam. Nepamatuji si žádné rande – třeba bylo, ale já si ho nepamatuji – které by proběhlo hladce. Na druhou stranu, co to je, to hladké rande? Pamatuji si jenom rande, na kterých se mi něco stalo. Když se něco stalo tomu muži, nehrálo to roli, já ho stejně milovala. Já jsem se vždycky vyřídila a znemožnila, bylo to proti mým očekáváním.
O rande, na které Halina ani nedošla
Chodila jsi na ta rande stejně ve dvaceti jako ve třiceti?
Nezapomínej, že já jsem se ve dvaceti vdala. Možná můžu říct, že nějaké rande bylo, ale to jsem měla zázemí domova a jistoty, takže to byla jen taková rozkošná hra. To jsem si potom i užívala. V knize je třeba popsaná jedna neuvěřitelná věc, o které si musíš myslet, že se nemohla stát – a stalo se to! Šla jsem na rande, které jsem měla v kavárně Slavie s mým bývalým spolužákem z FAMU.
Kde jinde se také potkat, že?
Byla to nostalgie. Žil v cizině a stal se mezitím velice úspěšným. To už můj muž nežil, takže to skutečně bylo rande. Byla jsem opravdu rozrušená a plná očekávání. Jela jsem taxíkem, abych se nezadýchala a abych tam přišla svěží jako vánek. Snad jsem si domů pozvala i vizážistu, byla jsem opravdu hodně připravená. Bohužel jsem musela přejít ulici, od Nové scény ke Slavii. Pána už jsem viděla, jak sedí u okna, a že mě také vidí. Pil kávu a já k němu přicházela. Šla jsem mimo přechod, takže jsem šla rychle. Měla jsem na sobě kratší šaty nad kolena a černé legíny. Najednou se něco přihodilo.
Copak?
Legíny si řekly, že mají toho pnutí dost. Byly to zahraniční legíny, z Paříže, ale guma byla v pase zřejmě zpuchřelá. Řekla si, že toho má dost. Praskla a ty legíny se strašným způsobem smrštily a srolovaly se dolů, prakticky mě spoutaly. Byla to otázka několika vteřin a já jsem pořád šla. K tomu jsem viděla, jak on pořád sedí a pije tu kávu. Chtěla jsem jít dál, jako by se vůbec nic nestalo. Fakt je, že na své poměry bych tak krátké šaty nikdy neměla. Za mnou šla nějaká baba a ta na mě ještě volala: „Paní, něco vám upadlo!“. Měla hůl a nabrala na ni ty legíny. Takže jsem minula Slavii a šla jsem pryč. K tomu rande nedošlo.
A proč ne, prosím tě?
Hele, možná by to unesl, ale já ne. Jednou jsem to vyprávěla svému příteli a ten říkal: „To je přehnané!“. Řekla jsem mu, ať si ty legíny zkusí nosit. Chlapi vůbec netuší!
Proč Halinu Pawlowskou ženy milují
Halino, jak to, že jsi ženám tak blízká?
Všechno, co dělám, má jediný prostý základ. Všechno vychází z toho, že jsem autorka. To, co vyprávím, si musím zformulovat. A že jsem blízká ženám? Sděluji jejich pocity. Jsem žena, tak sděluji své pocity a je velmi pravděpodobné, že máme ty pocity stejné. Sdělím je tak, že tomu rozumí. Jde o pojmenování konkrétní věci.
Je to i proto, že si umíš udělat srandu sama ze sebe?
To je část té pravdy. Ano, že to říkám s humorem, to je asi příjemné a optimistické. Máme kolem sebe hodně věcí, které optimistické nejsou, a lidé se rádi smějí. A navíc je tam ten rozměr „mně by se to mohlo stát taky“. Ženy, kterým by se to mohlo stát, se tomu zasmějí ještě víc, protože vědí, o čem mluvím. Když jsem napsala knihu Pravda o mém muži, tak ta je vlastně docela smutná, ale měla jsem na ni hodně ohlasů od žen, kterým se stalo totéž – že jim umřel manžel. Takže ano, zčásti je to humorem, ale zčásti také něčím dalším.
Halina Pawlowská o své váze a hubnutí
Jsi také jedna z mála žen, které umí nosit svá kila. Musela jsi k tomu dojít?
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Ve třinácti letech jsem si musela začít sama stříhat látky na oblečení a moje maminka mi to potom šila. Já jsem si oblečení navrhovala, protože mi přišlo, že tak vypadám lépe. Věděla jsem, že mini a šortky pro mě nejsou – to jsem věděla hned. Vlastně jsem s tím odjakživa bojovala. Ano, chtěla jsem být hubenější vždycky. Nejedla jsem, stokrát jsem skákala přes švihadlo… vždycky, když mi někdo něco radí, tak jsem úplně omráčená. Ten člověk, který mi dává rady, je většinou o čtyřicet let mladší, a zřejmě si opravdu myslí, že jsem tak blbá, že by mě to nenapadlo. Ti lidé mi to sdělují. Dávají mi opravdu dobré rady.
To známe.
Nějaká vyskákaná čtyřicítka z tělocvičny mi něco povídá a já jsem vždycky úplně fascinovaná. Všechny ty rady, co mám jíst, to už mám za sebou. Také mám za sebou období výkyvů – plus třicet, minus třicet. A pořád jsem to byla já, ty pocity jsou pořád stejné. Dívala jsem se nedávno na nějaké Banánové rybičky a uvědomila jsem si, že tam vlastně vypadám dost dobře. Dívala jsem se na to s kamarádkou, kterou znám od svých devíti let. Koukaly jsme na ty Rybičky: „Já vypadám dobře, viď? Ani nejsem nějak tlustá. Dášo a věděly jsme to?“
Tvoje dcera má velikost XS. Jak se jí to stalo?
U nás jsou všichni hubení. Syn je také hubený a máme hubené i psy.
Dávala sis na to pozor? Aby děti nebyly při těle?
Ne. U nás jsou všichni spontánně hubení a mohou jíst všechno. A proto to vím – nehraje to tak velkou roli.
Už máš vnučky?
Mám vnuka a je samozřejmě nesmírně hubený. Je mu dvanáct.
Myslíš, že už také chodí na rande?
Myslím, že ne. Nedávno se mě ptal, jestli lpím na sexu. Řekla jsem mu, že ne. Ulevilo se mu a říkal: „Já na něm vůbec nelpím! A myslím si, že většina lidí, když ho praktikuje, tak hrozně trpí.“ Ano, on se mnou takhle řeší otázky.
Poselství Haliny Pawlowské
Jsou v dnešní době randíčka jiná, než když ti bylo dvacet?
Myslím, že velkou roli teď hrají sociální sítě. Zajímavé také je, že mě nezajímalo, když mě někdo pozval na rande. Já jsem chtěla jít na rande s někým, koho chci pozvat já a kdo se líbí mně. Já si muže vyhlížím a já se musím zamilovat. Své dceři jsem říkala: „Natálko, není důležité, kdo tě miluje. Důležité je, koho miluješ ty.“ Já si nepamatuji ty, kteří o mě stáli. Ale pamatuji si ty, o které jsem stála já. Potom je zázrak – a věřím, že se to stává i víckrát za život – že se to setká. Může to být víckrát, kdy já hodně chci a on také hodně chce. Často se to míjí a někdo tě chce víc. Člověk je rád, že se někomu líbí, ale jeho emoce není tak silná. Je spousta takových manželství. Vždycky si říkám, jestli toho, kdo tak nemiluje, to může vůbec bavit.
Takže co bys poradila? Hledej toho, kdo tě nemiluje?
Hledej toho, koho chceš ty. Myslím, že neplatí „sedávej panenko v koutě, najdou tě“. Je dobré vyrazit na lov. S kamarádkami si také říkáme, že je na lovu všechno povoleno, ale oběť musí zůstat živá. Tohle jediné se musí dodržet. Pořád mluvíme o lovení, přitom způsob lovu může být i v něžnosti. Nemám moc ráda velkou agresivitu a úpornost. Vytipovat si a být tam. Vždycky je lepší někde být, než tam nebýt. A vystupovat ze své komfortní zóny a jít i do konkurence. Je to teda hrozné, pocity jsou strašné, ale potom se tomu dá alespoň zasmát. A dobré je také mít kamarádky, aby se jim to dalo vyprávět. Bacha na zpuchřelé gumy.
Máš nějaké další poselství? „Nejlepší sport je kafe a dort“, to vidím napsané na každé druhé cukrárně.
Také jsem to viděla a napadlo mě, že by mi mohli dát alespoň ten dort. Ale ano, napadly mě dvě rady. Ta jedna zní velice lehkovážně a nemorálně: „Moc se nekasej, sukni vykasej“. Ta druhá je pro starší ročníky: „Chceš být vysoká, chytrá, ztepilá? Najdi si malého tlustého debila.“
O čem dalším promluvila Halina Pawlowská?
- O tom, jak se podepsala jako Milan Šteindler
- Proč je tak skvělá vypravěčka
- O své 41. knize Rande
- Proč píše tolik knih
Související články
