Přízraky z Horního Slezska: Na zlobivé děti se volal bebok, dospělé dusila zmora

O tom, že se měly kdysi ve Slezsku prohánět beboci, přízraky a strigoje, víme snad už jen z vyprávění babiček a dědečků. Bebok se ukrýval na půdě či ve sklepě, kde číhal na zlobivé děti. V noci zase lidi škrtila zmora. A to není zdaleka vše...

Mohlo by Vás zajímat:

Ničitel i ochránce Pazuzu: Démon z Vymítače ďábla prý dokázal rozsévat zkázu, ale i ochránit těhotné ženy a jejich děti

Od draní peří po turistickou atrakci

Pověsti o slezských příšerách kolovaly po vesnicích i městech. Hlavně během studených a temných podzimních a zimních večerů, třeba když se dralo peří. Bylo potřeba ušít teplé peřiny. Na jednu takovou přikrývku padlo klidně i peří z dvanácti hus. A tak byl dostatek času na vyprávění.

Každá rodina měla své vlastní povídačky o setkání s démony, nikdy tak nehrozilo, že by se někdo opakoval. Jenomže zatímco kdysi se bralo takové vyprávění vážně, dnes je z toho pouze turistická atrakce, která má do regionu přitáhnout především rodiny s dětmi.

Mohlo by Vás zajímat:

Děsivý démon Zozo: Prý se vyvolává přes tajemnou tabulku Ouija a slibuje lidem ráj

Co platilo na zlobivé děti

Nikdo nevěděl, jak "bebok" přesně vypadá, každý si ho představoval jinak. Vždy ale platilo, že má spadeno na neposlušné děti. Dalšími společnými rysy byla malá postava s klackem a taškou, v níž končili zlobiví chlapci a holčičky. Bebok se rád ukrýval ve tmě. Když tak dítě spatřilo jeho děsivé a žhnoucí oči vynořující se odněkud z tmavého kouta, vědělo, že je zle.

V minulosti byla dětská představivost mnohem živější. Bebok tak účinně odrazoval malé průzkumníky od vstupů do sklepa a na půdu, kde se mohli velmi snadno zranit. Slávu bebokovi ale trošku kradl utopek neboli utopenec. Bylo to vodní stvoření, které opravdu hodně nenávidělo opilce. Někdy měli sice dobrým lidem pomoci, většinou se ale měli před nimi všichni na pozoru. Stejně jako náš vodník, stahoval kolemjdoucí do vody.

Mohlo by Vás zajímat:

Skákající Jack: Viktoriánský démon s dračím dechem a falešnými drápy prý napadal mladé dámy

Skvělá výmluva

Utopek se prý podobal velké žábě. Měl zelenou kůži a mezi prsty blány. Oblečený byl do fialové košile a červených kalhot. Typickým poznávacím znakem byla dýmka. Mezi jeho magické schopnosti patřilo i převtělování. To využíval k lovení lidí. Jakmile šel někde okolo, vzal na sebe podobu předmětu, po němž dotyčný nejvíce toužil. Ženy viděly punčochy, děti hračky a muži dýmky.

Jak již bylo uvedeno výše, utopek nesnášel opilce. Pokud si některý z nich dokázal zachránit život a dostat se z jeho spárů, vysvětloval pak doma, že se z přemíry alkoholu nepomočil, nýbrž že bojoval v rybníku s vodní příšerou. Ostatně veškerá utonutí, ať už neúmyslná nebo s rozhodnutím vzít si život, se dávala za vinu právě utopkovi. A pokud šlo o sebevraždu... z takových jedinců se poté stávali noví utopenci.

Mohlo by Vás zajímat:

Slovanský démon Kikimora: Rád škodí v domácnosti, ale dobré rodinné vztahy jej dovedou napravit

Čarodějnice, polednice a noční můry

Pověsti o čarodějnicích byly zejména rozšířené v hornoslezských vesnicích. Dokázaly otrávit mléko, míchat podivné lektvary a uvalit kletby. Vždy šlo o ženy, které žily samy a měly doma černého kocoura. Polednice zase "otravovala" dělníky na polích, a to mezi polednem a jednou hodinou. Nechyběla ani meluzína či "diosek". Prakticky šlo o ďábla, jehož jméno nebylo radno vyslovovat. Noční můra zase sedávala na hrudi spícím lidem a dusila je nebo drápala. Zajímavé je, že zmora mohla být osobou, která o tom ani nevěděla. Její duše v noci opustila tělo a šla škodit. Ráno se zase vrátila zpět do těla.

Zmory se mohli lidé zbavit třeba tím, že postavili doma metlu vzhůru nohama. To přízrak zmátlo. Opačně si mohl lehnout i ohrožený jedinec, čili nohama k čelu postele. Když pak zmora začala "dusit" dolní končetiny, došlo jí, že je podvedena, a tak se raději již nikdy nevrátila. Fungoval však i kruh nakreslený křídou okolo postele. Ten nemohla zlá entita překročit.

Mohlo by Vás zajímat:

Nestvůra ze Zaklínače: Lesní démon Lešij prý skutečně existoval, měl zelené vlasy a kůži jako kůru stromu

Pokladník

Nakonec se ještě zastavíme u takzvaného pokladníka (skarbnik), který byl vnímán většinou kladně. Prý to byl horník, který svou práci miloval natolik, že se chtěl po smrti stát strážcem dolu, kde celý život působil. Mohl mít podobu lidí i zvířat. Nejčastěji si ho lidé představovali jako starého muže s dlouhým bílým plnovousem a žhnoucíma rudýma očima. V ruce držel lampu.

Vidět ho mohli jen horníci, kteří porušovali pravidla bezpečnosti práce. Ty poctivé a pracovité zase varoval před otřesy a výbuchy. Když došlo na výplatu, měla se poslední mince nechat pokladníkovi. Kdo tak neučinil, vystavoval se nebezpečí kruté smrti kvůli vlastní chamtivosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Slovanští vodní démoni: Rusalka utancovala k smrti nejednoho smolaře