Facebook
Instagram
Herečku Radku Coufalovou můžeme aktuálně vídat v roli Kelišové v muzikálu Slunce, seno, jahody. Brněnská rodačka nicméně prozrazuje, že mimo divadlo našla jeden netypický koníček, ze kterého už se pomalu stává její zdroj obživy. Dokáže se vytížená máma tří synů jednoho dne titulovat sochařkou?
Herecká stálice Městského divadla Brno a muzikálová zpěvačka z pražského Hudebního divadla Karlín, Radka Coufalová, se mimo divadlo věnuje svým třem synům a také nezvyklému koníčku - vytváří něžné sochy andělů, které mimo jiné zdobí také kamínky a mušle. Její záliba lidem natolik učarovala, že sochy začala prodávat.
Jak herečka prozrazuje v rozhovoru pro web Lifee.cz, divadlo časem opustí, ale její sochy budou lidem dělat radost v jejich domovech po celé generace. „Jsem ráda, že jsem našla své sochy, protože to jsem jen a pouze já. Celý život jsem v divadle byla zvyklá někoho poslouchat. Neustále vás někdo tepe, kritizuje, napomíná a opravuje."
Radka Coufalová a její sošky andělů
Paní Coufalová, jaká byla vaše cesta od divadla k výtvarné činnosti?
Odmalička jsem ráda malovala, začínala jsem s perokresbami. Toho jsem se držela zejména během studií na JAMU, když bylo na kolejích trochu času. Už v té době jsem začala pořádat výstavy. Tenkrát, před dvaceti lety, jsem objevila samoschnoucí hlínu, ze které začaly vznikat mé první sochy. Byly to začátky a nenapadlo mne to dovést k profesionálnímu konci a vypálit je – rozdávala jsem je spíše jako dárky.
Kdy nastal ten zlom?
Během pandemie se divadlo nehrálo a já jsem se k hlíně vrátila. Mé švagrové se to moc líbilo a sošky začala posílat svým známým, kteří o ně měli velký zájem. Říkala jsem si, že pokud se nevypálí, nebudou mít žádnou cenu. Díky své švagrové jsem se tedy v Brně rozhodla sehnat pec a začít sošky nabízet jako dárky. V této konečné formě mé sošky vypadají teprve rok. Přála jsem si, aby nepraskaly a také měly nějakou hodnotu. Později jsem je začala kombinovat s kameny a mořskými mušlemi.
Kde se tato myšlenka zrodila?
Napadlo mne to už před osmi lety, když jsme byli na pláži v Chorvatsku. Tam jsem nacházela krásné děravé kameny, ve kterých člověk vidí obličeje. Nejprve jsem si dělala skicy, než jsem na ně přitiskla hlínu. Věnuji se také dřevořezbě, takže jsem ty obličeje také vyřezávala, ale zjistila jsem, že k nim lépe pasuje právě hlína. Vznikaly z toho první hlavičky. Nebyly vypálené, proto jejich trvanlivost nebyla příliš velká. Postupem času jsem našla technologii, díky které jsou sošky vypálené a spojené s kamenem. Je to produkt, za který se nemusím stydět. Dokonce jsem hledala něco podobného na Pinterestu, ale kombinaci keramiky s kamenem jsem nenašla.
Čím si to vysvětlujete?
Nikdy jsem tento obor nestudovala a šla jsem do toho po svém, zkrátka selským rozumem. Lidé, kteří keramiku studovali, by asi rovnou řekli, že to nejde. Neví, že jsem si našla vlastní metodu, kterou ovšem nechci prozrazovat. Nejprve jsem z kamínků soškám modelovala vlasy, postupně jsem došla k tomu, že z kamene vytvořím celé tělo a dodělávám z keramiky ramínka a hlavičku. Jde o ten kámen – jaký příběh mi navodí a jaký skrytý potenciál z něj vycítím. Vezmu do ruky hlínu, kámen a čekám, co se bude dít.
Z vašich sošek je jasné, že vás fascinuje téma ženy. Proč tomu tak je?
To netuším, ale ženy jsem také malovala, například křivky jejich pozadí. Hodně se mi líbí motivy ženských vlasů nebo jejich zasněné výrazy. Hodně lidí v těch ženách vidí mne samotnou v různých rolích, pocitech nebo náladách. Svoji tvář ale zachytit nedokážu. Bála bych se udělat vlastní portrét, protože kdyby se nepovedl, bylo by to směšné. Mám tři syny, takže jsem obklopena samými muži. Když jsem teď plácala tyto holky z hlíny, přišlo mi, že jsou to vlastně také mé děti. Jsou to mé holčičky a mám k nim velmi osobní vztah. Výrazem něhy, čistoty a lásky pro mne každá z nich něco znamená. Proto také nechci své sochy barvit. Chci, aby měly barvu hlíny.
Působivá by mohla být kombinace zlaté nebo stříbrné.
Ano, prvky zlaté už jsem použila a je možné, že se k tomu časem také dostanu. Na druhou stranu, někomu by to mohlo evokovat tvorbu Olbrama Zoubka. Nejsem studovaná a naučit se pracovat se zlacením by pro mě byl oříšek. V dosavadní praxi jsem k tomu používala techniku kintsugi, což je japonská technika lepení porcelánu zlatem. Je to vynález poddaných japonského císaře, kterému se rozbil jeho oblíbený porcelán. Také já jsem se k této metodě dostala náhodou, protože se na sošce kousek odlomil.
Co všechno někdy dokáže náhoda.
Všechno, co se za poslední rok děje, je velká náhoda. Instagram a Facebook beru jako svoji veřejnou galerii, kde se to překvapivě chytlo. Lidé už mě neznají jako herečku, ale díky tomu, že dělám sošky. Nemohu se ovšem titulovat jako sochařka.
Vy se tak necítíte?
Sochařka je silné slovo. V poslední době mě potěšilo, že moji tvorbu sledují pánové Jaromír Gargulák (sochař) a Jiří Netík (řezbář). To je pro mě ta největší radost. A divadlo? To vám lusknutím prstů uteče. Večer skončí, jednoho dne budu stará a divadlo nebude. Ano, je krásné, návykové a pomíjivé. Nechci na něm být závislá. Tyhle sošky budou lidem pořád stát na očích. Mám jich prodaných na padesát a vím, že budou dělat radost po generace.
Zmínila jste, že máte tři syny. Jak se oni dívají na to, že maminka se profesionálně věnuje divadlu a k tomu ještě sochařství ve volném čase?
Pořád mě berou hlavně jako mámu, která toho má hodně. Přes to všechno se jim snažím věnovat. Nejvíce bych si přála, aby to v některém mém dítěti zažehlo touhu po následování. U nejstaršího to moc nevypadá, je velký trémista, ale dva mladší možná umělecké sklony mít budou. S napětím čekám na jejich zájem, až mi budou zvědavě koukat pod ruce. Já sama jsem jako dítě každého umělce bedlivě sledovala. Pětiletý si občas vezme hlínu do rukou a něco zkouší. Moc bych si přála, aby to v nich nějakou stopu zanechalo. Je to krásná, relaxační a meditační práce.
Synové s vámi nechodí do divadla?
Ne všechny děti umění vyžadují, když ho mají přímo pod nosem. Moji mladší synové se teprve krystalizují. Jeden moc hezky zpívá, a ten nejmladší má zase hodně energie – asi nejvíce mi připomíná mne samotnou. Cíleně bych je někam tlačit nechtěla, ať se chlapci nakonec rozhodnou sami. Jsem ráda, že svoji rodinu mám. Herečky, které ji nemají, končí většinou špatně.
Zajímavé ženy Česka: Spisovatelka Hana Hindráková uspěla se svou knihou v Keni
Jak vypadá interiér vašeho domova? Zřejmě bude plný nevšedních kousků.
Přiznám se, že si ráda dopřeji originály některých mých oblíbenců, třeba od pana Suchánka. Od pana řezbáře Macháčka mám zase vyřezanou Létavici a vlastním také něco od Olbrama Zoubka. Snažím se investovat do umění, ale jen pro radost a jednou za čas. Vždycky říkám, že prodám něco svého a potom si koupím opravdové umění.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
V září bych měla mít svoji výstavu ve foyer činoherní scény Městského divadla Brno, kde jsem v angažmá už od roku 2001, a které je mou domovskou scénou. Budou tam k vidění obrazy i sochy. Účinkovat zde budu také v činohře Mary Page Marlow. Aktuálně mne diváci mohou vidět také v roli Kelišové v novém muzikálu Hudebního divadla Karlín, Slunce, seno, jahody.
Kde jinde si vaše sochy můžeme prohlédnout na živo?
Mé sochy se prodávají ve Valticích v Kabinetu WWO, což je butik plný krásných modelů a šatů mé švagrové. Má úžasnou klientelu, nakupují zde osobnosti jako je Adéla Banášová, Dara Rolins nebo Klára Melíšková.
Vás samotnou by nelákal obor scénografie, nebo módní návrhářství?
Nad scénografií jsem přemýšlela už před patnácti lety, dokonce jsem hledala vhodnou školu. Ale je to zase divadlo a je to obor závislý na někom dalším. Jsem ráda, že jsem našla své sochy, protože to jsem jen a pouze já. Celý život jsem v divadle byla zvyklá někoho poslouchat. Neustále vás někdo tepe, kritizuje, napomíná a opravuje. Když na to nejste psychicky připravení, nemůžete to ani vykonávat.
Pokud se obloukem vrátíme k muzikálu Slunce, seno, jahody a zároveň k vašim sochám, neodpustím si otázku – jaká je podle vás česká žena? Někdo si představí Věstonickou venuši, někdo Helenu Růžičkovou, vy zase socháte něžné krásky.
Ženy slovanského původu jsou v obličejích něžné, v porovnání s jinými národnostmi. Jsme tedy něžné, ale pozor - máme názor. Nemáme tendence se tolik podřizovat mužům, ačkoli jsou pro nás také velmi důležití. Kdybychom je přerostly, už by to nebyla taková zábava. Na druhou stranu, když se dívám na dnešní mladé ženy, některé jsou skutečně oblé, podobně jako Věstonická venuše. Oproti tomu ženy mého věku, čtyřicátnice, mnohdy vypadají mnohem lépe než ony. Myslím, že české ženy chtějí být atraktivní a pracují na tom – vždyť já sama jsem začala běhat.
