Facebook
Instagram
Heinz Adolf Oster (později si říkal Henry), narozený v Kolíně nad Rýnem, byl i se svou rodinou poslán do lodžského ghetta v roce 1941. Po třech letech byl deportován do Osvětimi - Březinky. Jak vypadala cesta a první okamžiky patnáctiletého mladíka v německém koncentračním a vyhlazovacím táboře, které popsal také ve své knize Chlapec z osvětimských stájí?
Pro převoz do tábora bylo určených šest primitivních nákladních vagónů, takzvaných dobytčáků. V každém z nich bylo natěsnáno neuvěřitelných dvě stě lidí. Nikdo nemohl utéct, všude byli ozbrojeni Němci se psy.
Nešlo si lehnout ani sednout
Vagóny byly zakryté a bez oken, jen s malými otvory nahoře pod střechou, pokrytými ostnatým drátem. Horké srpnové slunce a velké množství namačkaných lidských těl si tak začalo vybírat svou daň. Nebylo možné si sednout, natož lehnout. Ve vagóně byly děti i starší lidé. Všichni namačkaní jeden na druhého.
Nebylo jídlo ani voda. Pouze jeden špinavý kbelík, který vojáci hodili dovnitř těsně před odjezdem. Sloužil jako provizorní záchod. Ne každý ale horko přežil. Jeden starší manželský pár zemřel během cesty. Mrtvoly ležely na zemi, propletené s živými. Vlak jel celou noc a další den. Zastavil se až odpoledne. Nikdo nevěděl, kde jsou a co s nimi bude. Henry byl tehdy malý a lehký, muži ho tak zvedli ke stropu, aby se podíval skrz ostnatý drát, co se děje venku. Neviděl nic. Jen pole, nebe, strniště a zemi. Pár drátů vedených na sloupech a toť vše. Zůstali tam několik hodin. Jakmile padla noc, vlak se znovu rozjel. Asi v tom byl úmysl. Nacisté prováděli své nájezdy vždy za tmy, aby lidi co nejvíce šokovali. Měli si připadat jako zvířata vedená na porážku.
Náhle se ozvalo skřípění brzd. Pak křik a bouchání. Jakmile se otevřely dveře, oslepilo je světlo baterek mířících přímo do jejich očí. "Ven", křičeli vojáci. "Rychle, pohněte!" Henry byl paralyzován strachem. Jediné, co mohl udělat bylo, že plnil jejich rozkazy. Uzavřel se do sebe a přepnul se do režimu přežití. A to nacisté přesně chtěli.
Heinz Adolf Oster se neměl šanci ani rozloučit
Když vylezl z dobytčáku zjistil, že Němci jen čekají na náznak zaváhání nebo odporu, aby mohli šťouchat či bít ho zbraněmi, holemi anebo obušky. Psi byli zase připraveni roztrhat svou oběť na kusy. Za Heinzem vystoupila z vagónu jeho třiačtyřicetiletá maminka. Musel jí podat ruku. Byla vyčerpaná hladem. Vypadala staře a zranitelně. Připomínala kostru. Nejistým krokem kráčela po ostrém štěrku vedle dlouhé betonové železniční rampy. Muži měli jít napravo, ženy zase doleva. Když Heinze odtrhli od jeho matky, zračil se v jejích očích zmatek, hrůza i překvapení.
On sám měl pocit, jako by mu utrhli ruku. Oba se o sebe vždy navzájem starali a nyní neměli šanci se ani rozloučit. Ocitl se sám uprostřed davu cizích mužů a chlapců, kteří byli ochromeni křikem esesáků a silnými světlomety. Najednou je stráže zatlačily na konec rampy, kde stál na dřevěné bedně důstojník. V ruce měl jezdecký bičík a ukazoval s ním jedním nebo druhým směrem. Doleva šly děti, slabí a staří. Napravo vysocí a silní. Dnes už celý svět ví, co to znamenalo. Heinz si ale v tom okamžiku myslel, že jen určuje pracovní zařazení. Nejdříve si ho prohlédl od hlavy po paty, jako nějaký řezník zvíře určené na jatka a poté mávl doprava. Následovala cesta do "baráku", kde se setkal s "lidmi v identických oděvech s bílomodrými pruhy".
Třásl se strachy
Na baráku se vězni nově příchozích zeptali, zda z nich někdo nepracoval v ghettu jako policista (to znamenalo kolaboraci s nacisty). Tři muži dychtivě zvedli ruce. Asi čekali lepší zacházení nebo větší příděly jídla. Mýlili se. Vězni je skoro umlátili k smrti. Jednoho ale umučili. Bez špetky slitování. Ležel v kaluži krve, přímo u Henryho nohou.
Jakmile se vrátili zpět esesáci, začali křičet na ty nové, ať se svléknou donaha. Potom jim byly oholeny hlavy. Nato přešli k jakési klenuté bráně s mosaznými tryskami. Tekla z nich pálivá tekutina. Páchla jako nějaká chemikálie. Hlavní bylo namočit podpaží a rozkrok. Pak už jen následovala ledová sprcha, která Henrymu doslova vyrazila dech. Poté byli všichni nahnáni ven k hromadě oblečení, kde se snažili najít kousky, jenž by nebyly o pět čísel větší. "Vítejte v Osvětimi," pronesl jeden vězeň.
Když se začal Henry kolem sebe rozhlížet, všiml si, že zeď nalevo je součástí budovy s obrovským komínem. Létaly z něho jiskry, stoupal kouř a plameny. A všude okolo bylo cítit dusivou a nasládlou vůni tuku. V tu chvíli vešla do budovy skupinka, která byla při příjezdu poslána nalevo. Staří, děti a nemocní. Henry je už nikdy neviděl vyjít ven.
Na fotografie z Osvětimi, ze kterých sálá hrůza a beznaděj i po letech, se podívejte do fotogalerie pod článkem.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Auschwitz
Wielkahistoria.pl: Jako nastolatek trafił do Auschwitz-Birkenau. W powietrzu unosił się „duszący, słodkawy zapach”
