Facebook
Instagram
Tereza byla už dlouho sama. Na radu kamarádky se přihlásila na internetovou seznamku a oslovila jednoho hezkého muže. Rozuměli si, jenže on jejich setkání neustále odkládal. A Tereze došla trpělivost...
Třináct let jsem neměla příležitost jít na rande. Přesně tolik času uplynulo od mého rozvodu. Když se nad tím zamyslím, na skutečném rande jsem nebyla ještě déle. Můj exmanžel Karel (56) mě nikdy nikam nebral. Možná když jsme byli novomanželé, ale pak už jsme spolu nikam nechodili.
Záviděla jsem své kámošce
Když jsem to zmínila své kamarádce Petře (55), podívala se na mě s pochopením. Oba její exmanželé se o ni starali jako o princeznu. Pravidelné návštěvy restaurací, kytice, dárky při každé příležitosti – výročí svatby, výročí seznámení a tak dále. Teď měla partnera, který o ni také pečoval. Trochu jsem jí záviděla. Prostě jsem si přála mít to samé. A nejlépe dřív, než mi bude šedesát.
„Možná bys měla iniciovat rande s nějakým chlapem,“ řekla vážně. „Doba se změnila, ženy mohou udělat první krok taky.“
„Ale nejdřív bych musela vědět, koho pozvat,“ odpověděla jsem zamyšleně. „Víš, jak je to u nás v práci, samé ženy a starý pan Ruda...“
Propukly jsme v smích. Ruda byl nervózní suchar a dost mrzutý chlap. Petra však přišla s řešením mého problému. Poradila mi, abych se přihlásila na seznamku, nahrála tam svou nejlepší fotku, napsala pár vět o sobě a prohlédla si profily mužů. Pak bych mohla buď počkat, až mi někdo napíše, nebo iniciovat kontakt sama, což považovala za nejlepší možnost.
Zkusila jsem seznamku
Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Co když někdo zalže ve svém profilu a ukáže se jako podvodník? Nebo zveřejní fotku starou deset let a na rande budu zklamaná? Ale nejvíc jsem se bála, že by si mohl myslet, že nejsem tím, koho očekával.
Přesto jsem se rozhodla riskovat. Našla jsem pěknou fotku z grilování se sestrou, napsala o své lásce k divadlu a ručním pracím, přidala svůj oblíbený citát a zmínila, jak moc miluji přírodu.
Každý den jsem to odkládala, ale nakonec jsem se rozhodla prohlédnout si profily mužů na seznamce. Myslela jsem, že nejjednodušší bude hledat někoho s podobnými zájmy. Moji pozornost upoutala fotka jednoho muže. Waldemar vypadal velmi dobře a jeho úsměv byl tak příjemný... Na fotce pózoval s hnědým labradorem.
„Určitě to není pravá fotka,“ tvrdila Petra. „Je příliš hezký. Kromě toho, kdo normální se fotí pod stromem, se psem na klíně?“
Rozhodla jsem se vzít věci do vlastních rukou
Stejně jsem mu napsala. V pár větách jsem mu pověděla o sobě a přidala několik nenucených otázek o jeho zájmech. K mé radosti mi Waldemar odpověděl už následující den. Myslela jsem si, že mám neuvěřitelné štěstí. Jak je to možné? Napíšu prvnímu hezkému muži, kterého vidím, a ono to funguje!
„Víš co, trochu uber trochu z toho nadšení,“ zchladila můj zápal Petra. „Začátek vztahu je období, kdy je snadné se přetvařovat a psát cokoliv. Lepší je co nejdřív se sejít naživo. Pak ho uvidíš na vlastní oči, promluvíš si s ním a sama rozhodneš, jestli se ti opravdu líbí. Protože teď jsi zakoukaná spíš do své představy o něm než do něj samotného.“
Poslechla jsem její rady a otevřeně se zeptala Waldemara, jestli by se se mnou chtěl setkat osobně. Tentokrát jsem na jeho odpověď musela čekat dva a půl dne. Odpověděl, že by rád, ale zrovna je na služební cestě a vrátí se za týden. Tak jsem počkala.
Později chytil nějakou infekci, která se po dvou týdnech změnila v zápal plic. Na jednu stranu jsem měla obavy, ale na druhou stranu jsem začala tušit, že něco není v pořádku. Ale psaní s ním se mi líbilo, takže jsem to nechtěla vzdát.
Domluvili jsme se na setkání
Waldemar mi psal příběhy o své psí kamarádce Daisy, já vzpomínala na svého psa z dětství. Také jsme se bavili o osobních tématech a pocitech. Petra řekla, že nejbezpečnější bude setkat se na veřejném místě, takže jsem navrhla návštěvu divadla. Já bydlela v hlavním městě, on v nedaleké vesnici, takže by to neměl být problém.
Waldemar však měl jiné plány. Souhlasil s divadlem, ale v úplně jiném městě. Myslela jsem, že je to nějaký jeho rozmar. Neměla jsem v úmyslu strávit devadesát minut cestováním jen proto, že prý někde jinde hrají lepší představení.
„Tak možná půjdeme na oběd?“ navrhl a poslal mi tip na restauraci.
Petra mi poradila, abych vybrala místo sama. „Jen pro jistotu, měla by ses s ním sejít někde, kde se cítíš bezpečně,“ řekla.
Když jsem si vybrala místo, Waldemar nebyl nadšený. Z jeho zprávy jsem pochopila, že má nějaké výhrady k tomu místu.
„Tak navrhni setkání v parku,“ poradila mi Petra. „Pokud na to nepřistoupí, je to jasný signál, že má špatné úmysly, a bude lepší se na něj vykašlat.“
Waldemar souhlasil se setkáním v parku. Jen se ujistil, jestli může přijít se svým psem, což jsem samozřejmě schválila.
Vykašlal se na mě
Chtěla jsem, aby věděl, že jsem se neoblékla jen kvůli němu, ale zároveň jsem chtěla vypadat co nejlépe. Trvalo mi skoro dvě hodiny, než jsem se připravila. Nakonec jsem se objevila u domluvené fontány v parku. A abych zamaskovala nervozitu, ponořila jsem se do čtení novin.
Waldemar se neukázal. Ani v dohodnutý čas, ani o patnáct minut později. Každou chvíli jsem přes noviny nenápadně sledovala okolí a hledala pohledného muže na lavičkách a cestičkách, ale byly tam jen páry, děti s rodiči, muž na vozíku a dvě babičky s jezevčíkem a krysaříkem.
„Nechal mě na holičkách,“ postěžovala jsem si Petře do telefonu. „Věděla jsem, že něco není v pořádku. Pořád to odkládal, překládal, od začátku se vykrucoval! Měla jsem tušení, že to nemůže být pravda!“ zuřila jsem a mluvila čím dál hlasitěji.
Překvapil mě
Šla jsem domů a nadále si stěžovala Petře. „Samozřejmě, že jsem se nechala napálit! Takový atraktivní, chytrý a vtipný chlap by si mě všiml? Jen si se mnou hrál!“
Najednou jsem koutkem oka zaregistrovala nějaký pohyb a instinktivně jsem uskočila stranou. Kolem mě proběhl hnědý labrador. Zastavila jsem se a vykřikla: „Daisy!“ Pes se otočil mým směrem, zvedl uši a udělal pár kroků ke mně.
„Daisy?“ zavolala jsem znovu a labrador se ke mně opatrně přiblížil. Pohledem jsem prozkoumala okolí, s pocitem, že Waldemar musí být někde poblíž. Cítila jsem příval nadšení. Co když jen neměl hodinky a vybil se mu telefon? Není to nejlepší výmluva, ale někdy se to stává. Hlavně aby opravdu přišel a nenechal mě ve štychu...
Pes o mě ztratil zájem a utíkal k muži na vozíku. V tu chvíli mi něco docvaklo. To je Waldemar! Jak to, že jsem ho neviděla dřív? Asi proto, že jsem ignorovala muže na vozíku, jako by byl neviditelný...
„Ahoj...“ zašeptala jsem, i když by mě na tu vzdálenost stejně neslyšel. Šla jsem k němu a třásla se mi kolena. Daisy seděla u vozíku a pozorovala mě s typickou psí zvědavostí.
„Ahoj. Zpanikařil jsem...“ řekl nesměle Waldemar. „Když jsem tě viděl, uvědomil jsem si, že to nemá smysl. Chtěl jsem to nějak odvolat a udržet náš vztah online ještě nějakou dobu. Víš, moc rád si s tebou píšu. Proto jsem nechtěl zničit to, co máme...“
Podlomila se mi kolena
Zhroutila jsem se na nejbližší lavičku. Waldemar se přiblížil a zastavil těsně přede mnou, naše kolena se téměř dotýkala. Zeptal se, jestli jsem v pořádku, ale zavrtěla jsem hlavou. Nedalo se to popsat jinak než pocitem mizérie. Cítila jsem se neuvěřitelně hloupě, že jsem ho považovala za podvodníka.
„Daisy, vodu,“ řekl a já s úžasem sledovala, jak pes šel k zadní části vozíku, zuby chytil plastovou láhev a vytáhl ji z kapsy. „Je to asistenční pes,“ vysvětlil, když viděl, jak moc jsem byla ohromená jejími schopnostmi. Napila jsem se vody a vzpamatovala se. Neptala jsem se, proč mi předtím neřekl, že je na vozíku. Věděla jsem, jak se cítil. Už mnohokrát se setkal s odmítnutím kvůli svému postižení. Myslel si, že bych udělala to samé. A málem jsem to udělala, aniž bych se na něj podívala…
„Divadlo, které jsi vybrala, nemělo bezbariérový přístup,“ vysvětloval, když jsme se procházeli parkem. „Ani ta restaurace... Netušil jsem, jak to vyřešit, ale opravdu jsem tě chtěl vidět osobně. Jsi naštvaná, že jsem tě sem přivedl?“
„Jsem naštvaná, že jsi mě chtěl nechat ve štychu,“ odfrkla jsem. „Myslím, že mi dlužíš odškodnění.“
Usmál se na mě vřele a já cítila, jak mi měkne srdce. Vzal mě za ruku a políbil ji. O chvíli později jsem poslala Petře zprávu: „Planý poplach. Nakonec jsme se setkali. Je úžasný!“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Aleš Cibulka chystá se svým partnerem Michalem Jagelkou stříbrnou svatbu: Být gayem v devadesátkách nebylo vůbec snadné
Související články
