Facebook
Instagram
Jirka si nikdy nenašel cestu ke svému adoptivnímu synovi. Když mu zemřela manželka, bylo to ještě horší. Pil a chlapce zanedbával. Pak se stalo něco, co ho přimělo zamyslet se nad tím vším a změnit se.
Na třetím rande Monika přiznala, že by chtěla mít tři děti. Trochu mě to znepokojilo, protože jsme teprve spolu začali chodit a ona už plánovala naši budoucnost. Zeptal jsem se jí, proč právě tři. Odpověděla mi stroze: "Mohly by to být i čtyři, ale určitě ne méně, protože by se nudily... A budeme potřebovat velký dům..."
Chtěla mít víc dětí
Tehdy jsem do ní byl bláznivě zamilovaný. Topil jsem se v jejích krásných modrých očích, nádherné tváři a jemném hlasu. Byl jsem okouzlen její laskavostí. Když zaznělo slovo 'děti', vybavil jsem si obraz svých dvou nezbedných synovců, které jsem neměl zrovna v lásce.
Řekl jsem jí tiše: "Dobře, miláčku. Budeme mít děti a dům a všechno, co si přeješ." Neměl jsem tušení, jak tyto sliby splním, ale byl jsem si jistý, že udělám vše pro to, aby moje milovaná byla šťastná. Pracoval jsem jako učitel a moje žena prodávala květiny. Rozhodl jsem se opustit práci, kterou jsem měl rád. S učitelským platem bych toho moc neudělal.
Společně s kamarádem ze základní školy jsme založili firmu. Ondra (47) měl na starosti fyzickou práci a já zařizoval formality, schůzky a kontakty. Ze začátku se naše firma vyvíjela velmi dobře. Vydělával jsem opravdu slušně a za krátkou dobu se nám skutečně podařilo postavit dům. "Nyní je čas na děti," prohlásila moje žena, když jsme se přestěhovali do našeho nedokončeného domu na okraji města. To bylo těsně před třetím výročím svatby.
Čekali jsme na děti
Přestože měsíce a dokonce roky ubíhaly, nic se nedělo. Neměli jsme dítě, po kterém Monika tak toužila. Vyčerpali jsme všechny možnosti, které nám lékaři nabízeli. "Musím mít dítě, jinak zešílím. Nemůžeme déle čekat. Možná bychom měli zvážit adopci..." říkala Monika často. Nevzdávala se.
Byl jsem naštvaný, že jsem se octl na vedlejší koleji. Všechno se točilo jenom kolem dítěte. Spěchala, protože se nám oběma blížila čtyřicítka. Už jsme pomalu ztráceli síly potřebné na rodičovství. Byl jsem trochu skeptický, ale souhlasil jsem. Udělal jsem to pro ni, pro ženu, kterou jsem miloval stejně jako v den, kdy jsem jí slíbil štěstí. Nemohl jsem ji zklamat.
A tak jsme si adoptovali Kryštofa. Bylo mu pět let, když přišel žít k nám. Od prvního setkání se mezi ním a Monikou vytvořilo velmi silné pouto. Dokonce i pečovatelky v sirotčinci, kde žil od narození, říkaly, že nikdy předtím neviděly tak silnou emoční reakci jak u dítěte, tak u adoptivní matky.
Monika měla celé léto, aby si užila přítomnost svého syna, než začal chodit do školky. Kryštof byl neustále s ní. Kolem mě se pohyboval opatrně a já také nevěděl, jak k němu přistupovat. Jednoduše jsem se ho bál. Nevěděl jsem, jak být jeho otcem. Věděl jsem, že jeho biologická rodina byla v těžké situaci, takže jsem se obával, že s ním budeme mít v budoucnosti problémy. Chlapec byl už třetí den po narození odevzdán úřadům, byl jediné dítě své biologické matky.
Manželku mi vzala rakovina
Když začala škola, ukázalo se, že Kryštof má problémy se soustředěním. Byl hyperaktivní a rychle ztrácel zájem o jakoukoli činnost, která vyžadovala soustředění. Monika mu věnovala spoustu pozornosti, trpělivě mu pomáhala s domácími úkoly a vymýšlela hry, které mu pomáhaly učit se násobilku, zapamatovat si nová slova a tvořit správné věty.
Pro něj byla celým světem, zatímco já, i když jsem viděl, že moje žena je konečně šťastná, jsem žárlil, že mi vůbec nevěnuje čas. Štvalo mě, že oni měli tak skvělý vztah. "Možná bychom mohli jít do kina nebo do divadla. Nemusíš se starat jen o dítě. Už je velký, může zůstat pár hodin s tvou matkou," navrhoval jsem Monice. Nemusím snad dodávat, komu dala přednost.
Těsně před Kryštofovými osmými narozeninami začala Monika pociťovat nevolnost. Stěžovala si na slabost a další potíže, ale odkládala návštěvu lékaře. Situace se vyhrotila o dva měsíce později, když během zkoušek školního představení k oslavě Dne matek ztratila vědomí.
Pak to šlo velmi rychle: sanitka, nemocnice, diagnóza, operace... Navzdory všem snahám se Moniku nepodařilo zachránit. Rakovina mi vzala manželku během pouhých tří měsíců.
Nedokázal jsem si najít cestu k synovi
Krutý osud zbavil můj život smyslu. Hned po jejím pohřbu jsem začal pít. Přestal jsem se i mýt. Kryštof byl pravděpodobně často hladový. Nereagoval jsem na jeho přítomnost, otázky ani pláč. Srdce jsem měl jako z ledu. Dokonce jsem ho nějaký čas ani neposílal do školy, ale vůbec mě to netrápilo.
Nakonec začaly moje sestra a matka střídavě chodit na návštěvu. Vyhazovaly mi lahve s alkoholem, takže jsem si kupoval nové. Přestal jsem chodit do práce, můj kámoš měl ještě nějakou dobu trpělivost, ale pak se mnou ukončil spolupráci.
Po roce mi začaly docházet peníze. Jednoho dne jsem s třesoucíma rukama vytáhl z matčiny peněženky několik bankovek. Viděla, co dělám. Klidně přistoupila ke mně, vzala mi peníze a řekla rozhodným tónem: "To by už stačilo! Přestaň se topit v zoufalství a alkoholu. Máš dítě. Musíš žít pro něj. Musíš ho vychovat, postarat se o jeho budoucnost. Omluv se synovi. Potřebuje tvoji lásku. Já jsem jeho babička, brzy mohu zemřít. Kryštof potřebuje otce..."
Vždy jsem matku hluboce respektoval, nicméně v hloubi duše jsem věděl, že tohle dítě nechci. Kryštofa jsem nikdy nepřijal za svého syna. Ve vyčerpávajícím rozhovoru se sestrou, která mi neustále připomínala moje povinnosti vůči chlapci, jsem jí to upřímně přiznal. Byla na mě rozzlobená. "Ty sobče! Bojí se, že ho opustíš. Vidí, jak slabý jsi, přesto tě nazývá tátou. Vzal jsi ho pod svou střechu a teď ho chceš vyhodit jako starou hračku. Když to uděláš..." nedokázala najít slova. "On má jen tebe. Musíš být pro něj otcem i matkou. Určitě to zvládneš. Vždyť nejsi špatný člověk..."
Zachránila mě až terapeutka
Kdo ví, co bych udělal, kdyby se u mě doma neočekávaně neobjevila terapeutka. Přivezl ji Ondra, který se nemohl dívat na to, jak žiju. Vedla se mnou dlouhý rozhovor. Kryštofa vůbec nezmínila. Ptala se na mé dětství, vztahy s matkou, alkoholickým otcem...
Byl takový návrat do minulosti. O několik dní později jsem sám vylil půl lahve alkoholu do dřezu. Poté přišel den třídní schůzky. Šel jsem tam poprvé od smrti manželky. Když ještě žila, často jsem pomáhal ve škole organizovat různé akce a sportovní soutěže. Nyní to bylo jen vzpomínkou.
Po schůzce mě zastavila Kryštofova třídní učitelka. "To, že neprošel, mu vlastně prospěje," začala mi něco říkat, ale já to vůbec nechápal. "Jak to, že neprošel?" oči se mi rozšířily a o chvíli později mě přemohla obrovská hanba.
Ano, Kryštof byl stále ve čtvrté třídě, i když mu bylo už jedenáct let. Neuvědomil jsem si, jak moc trpěl po smrti Moniky. Tehdy jsem pochopil, že musím něco udělat, že nesu odpovědnost za toho chlapce. Poprvé jsem opravdu začal chápat, že jsem Kryštofovým otcem. A to nejen formálně...
Začal jsem znovu žít
Těžko popsat, jak jsem se stal skutečným otcem. Ze začátku to bylo těžké. Kryštof postrádal matku, často plakal, snažil se mě obejmout, ale já ho odmítal. Nelíbilo se mi, když se mě bál, ale nevěděl jsem, jak se k němu přiblížit, jak ho milovat nebo aspoň mít rád.
To přišlo až časem. Pravděpodobně tehdy, když jsem začal chodit s jinými ženami. Některé z nich jsem přivedl domů, což se téměř vždy skončilo hádkou. Kryštof byl nespokojený, kritizoval je. Jednou mi řekl: "Tati, kde jsi vzal tu bloncku? Nevidíš, že se zajímá jen o tvou peněženku a já jí jen překážím?"
Měl pravdu. Začal jsem ho více poslouchat a všiml jsem si, že mě miluje, důvěřuje mi a stará se o mě. Postupně mě jeho láska naučila chovat se k němu jako ke svému synovi. A já jsem ho nakonec začal milovat také...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
