Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Hosty letního speciálu talkshow Na kafeečko byli Richard Krajčo s manželkou Karin Krajčo Babinskou. Milušce Bittnerové prozradili, jaké je tajemství jejich 13 let trvajícího vztahu, jaké krize je zasáhly a díky čemu je dokázali překonat. Jak se Richard vyrovnává s panickými atakami? A proč nerad vzpomíná na svůj "coming out" na Českém slavíku?
Frontman kapely Kryštof Richard Krajčo (48) a spisovatelka Karin Krajčo Babinská (51) tvoří pár už třináctým rokem. Společně vychovávají syna Richarda (16) a dceru Bereniku (13) z Richardova předchozího manželství a dceru Jasmínu (17) z předchozího manželství Karin. Pár, který se dal dohromady během natáčení filmu Křídla Vánoc, byl od samého začátku v hledáčku bulvárních médií a také paparazzi, jak oba vzpomínají v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou.
Richard Krajčo na sebe ovšem upozornil také v roce 2023 na předávání cen Český slavík, kam přišel v tyrkysovém kostýmu s elegantní kabelkou a v botách, které média označovala za dámské lodičky. Málokdo tušil, že v průběhu večera zpěvák prožil panickou ataku, o které také spontánně promluvil během své děkovné řeči na pódiu.
„V tu chvíli jsem si uvědomil, že národ není na určité věci připravený. Na určité změny, posuny. My se tak tváříme, máme trochu pocit, že rozumíme všemu. Víme, jak vyřešit který světový konflikt, proč ho řešit takto a jak by se ve vzdálených oblastech mělo žít. Ale neumíme si poradit s pánskou kabelkou,“ konstatuje v pořadu Na kafeečko frontman kapely Kryštof.
Richard Krajčo a Karin Babinská o tajemství svého vztahu
Karin, Richarde, jak je to s tou vaší dokonalostí? Hádáte se alespoň někdy?
Richard: Jsme normálně funkční pár, akorát nám to v mnoha ohledech pasuje, a proto to tak vypadá.
Karin: Funkční – to doufám! Ale jinak mi věřte, že lidských stránek a různých prohřešků, bolístek a všeho, co si člověk v sobě nosí, máme hromadu jako každý jiný. Ale jsme si docela velkou oporou v tom, že si ty bolístky můžeme sdělit a vzájemně si je pofoukat. To je vždycky dobré.
Richard: Nedávno jsme si o tom povídali. Našli jsme v sobě nejen partnera a druhou pracovní část, kdy nám to pasuje, ale i kámoše. A myslím, že to je to naše vítězství. My spolu dokážeme nejlépe kalit, nejlépe rozebírat všechny věci, ať jsme kdekoliv. Když nám chybí ten druhý, tak máme pocit, že něco není dokonalé, protože to tam zrovna potřebujeme mít, aby to bylo naplněno. V tom máme výhodu.
Karin: My jsme totiž samorosti, jeden i druhý. Vždycky říkám, že jsme na sebe zbyli a vlastně nám nevadí být s tím druhým samorost.
Když poslouchám vaše starší a novější rozhovory, zjišťuji, že jste se k sobě přiblížili i tím, jak mluvíte. Všimli jste si toho? Dokonce máte podobnou melodii řeči.
Richard: Fakt?! Možná je to tak, říká se to i o lidech, kteří mají pejska.
Karin: Ano, pes se podobá páníčkovi a páníček svému psovi.
Richard: Možná je to podobné, já jsem si toho nikdy nevšimnul.
Karin: Já jsem si toho samozřejmě všimla. Myslím si, že dokonce se to později začne prolínat i v té fyzické podobě. Prolíná se to na mnoha rovinách. Nedávno jsem byla u kamarádky, která porodila dítě, ale jejich nebylo vajíčko ani sperma. Nicméně kamarádka dítě odnosila a porodila. Všichni si myslí, že je její, protože vypadá, jako by jí z oka vypadlo. Já to říkám pořád, začneme se podobat. Jak se začneme energeticky ovlivňovat, tak se to začne projevovat i na vnějším vzhledu.
Začínáte spolu třináctou sezonu, co všechno se od té doby změnilo? Karin, vy jste začala nosit sukně.
Richard: To jsem chtěl říct. Nikdy by si to na sebe nevzala. Ale nejen tohle, těch věcí je víc. Když jsme sem jeli, říkala, že si zkoušela děrované punčochy s minisukní. Hrozně jsem chtěl, aby to nosila, a ještě před pěti lety by řekla, že je to absolutně vyloučeno. Teď si to plánuje vzít na naše společné rande. V oblékání rozhodně brutální posun a řekl bych, že pro mě k lepšímu.
Karin: To je strašně jednoduché, protože já jsem konečně našla v životě muže. A Richard je opravdu muž v pravém slova smyslu – je velmi vzdálen od ženského světa. Tím pádem jsem vedle toho skutečného muže měla šanci proměnit se v ženu.
Richard je muž v pravém slova smyslu, říká Karin
Jak to myslíte, Karin, že je vzdálen od ženského světa? Vždyť on si s vámi povídá. Chlapi si o pocitech tolik nepovídají.
Karin: O těch pocitech si povídá jinak, než když má v sobě muž hodně ženské energie. Richard si hrozně rád povídá o všem, rozebírá všechno. Nejraději ze všeho plánuje, my spolu pořád plánujeme. Jsme věční plánovači budoucnosti.
Richard: To je pravda.
Karin: Ale o pocitech to tolik neuměl a byl vyloženě mužský - my ženy si vždycky říkáme: „Tak snad by to měl chápat a vnímat, že já tohle chci!“ Chlap se zeptá: „Miláčku, je ti něco?“ A ženská: „Ne!“ Tam už to začíná. My jsme to v prvopočátku zastavili a řekli jsme si, že budeme mluvit. Takže jsem zjistila, že když něco chci, tak si o to musím říct a nemůžu si myslet, že on ví, co já si myslím, co cítím a prožívám. Takže to pojmenuju. A když se mě Richard zeptá, jestli mi něco není, tak neodpovídám, že ne, ale: „Ano, je, stalo se tohle a tohle.“ Opravdu to probereme. Což ale neznamená, že by v něm narostlo víc ženské energie, to vůbec ne. Spíš do ženského světa víc pronikl a je vnímavější vůči potřebám.
Přesně takhle to má vypadat!
Richard: Já si myslím, že lidé se obecně bojí mluvit. To není jen chyba v párovém životě, ale v životě obecně. Když v sobě tyhle věci dusíte nebo si myslíte, že svět kolem vás ví, co se dusí někde vevnitř, tak to takhle nefunguje. Není to jen o tom, že by ženy neměly své pocity ukrývat a myslet si, že to muž musí uhádnout, ale ono to platí i naopak. I chlapi musí říct své polovičce, co jak cítí, proč to tak cítí, co chtějí zrovna dělat, prožívat. Bez toho naplnění také nepřijde.
Richarde, a tohle jste věděl už před Karin, nebo jste se to naučil až s ní?
Richard: Vyrůstal jsem s maminkou a v naší rodině probíhaly diskuze neustále. A dodnes probíhají. Nejsou jen mírumilovné. My se s mámou dokážeme pohádat, ale dokážeme o všem mluvit. A já si myslím, že to je to důležité. Takže já si to trošku přinesl a snažil se to praktikovat v partnerském životě. Ale ne vždy narazíte na člověka, se kterým to jde. Ne každý to tak musí cítit. Proto si občas říkáme, že jsme na sebe takhle narazili a zbyli. Protože jsme zjistili, že jsou to věci, které nám oběma vyhovují a udržují vztah v nějaké konstantě.
Karin: Aby partnerský život fungoval, musí být nesmírně otevřený. Kolikrát jsem četla rady, že by si měl člověk uchovat nějaké tajemství a neměl by toho tolik říkat. Ale já si tohle vůbec nemyslím. Říkám Richardovi absolutně všechno, naopak – když něco nechce slyšet, tak mu to až vnucuji, aby si to vyslechnul. Mám pocit, že musí být pořád čisto a jasno.
Richard: My to tak máme ve všem a mysleli jsme si, že je to takhle normální. U nás je to od financí a společného plánování budoucnosti až k tomu, že třeba známe vzájemně své kódy na telefon a hesla do e-mailů. Přijde nám to prostě normální.
Richard se častěji myje a nechodí naostro
Takže Karin začala za těch třináct let nosit sukně, co jste změnil vy? Karin na vás někde práskla, že jste se začal častěji mýt!
Karin: To je pravda. Když jsme se seznámili na natáčení Křídel Vánoc, tak jsem trvala na tom, aby měl umytou hlavu. On si stěžoval, že mu potom vlasy padají do očí a že je zvyklý na nějaký třetí den, kdy je to pro něj ideální – protože vlasy lépe drží fazónu.
Richard: Ale to je pravda. Třetí den je to ideální.
Karin: Já jsem potřebovala, aby měl vlasy více rozevláté. Takže tam to začalo a potom se rozčiloval, že se mu vlasy kvůli tomu začaly více mastit a musí je častěji umývat. Rozhodně se také začal více mýt – začal mít rád vanu a nakládá se do ní pomalu častěji než já, je tam pořád.
Richard: Tak to je dobrá změna.
Karin: A začal nosit trenýrky. On chodil vždycky naostro, a to mi také přišlo trochu nehygienické.
Je to lepší?
Karin: Já si myslím, že to je lepší.
Richard: Já teda nevím.
Karin: Je to lepší, když máte džíny.
No, to rozhodně. Měl by se naučit nosit sukně, to je v létě pohodlnější.
Karin: Když jsme byli na Srí Lance, tak tam místní hodně nosí sukně. Buď mají klasické tesilky s pukem nebo sukně. Koukali jsme na to a říkali jsme si, že je to geniální. Protože oni jsou pod tím skutečně nazí a já si myslím, že je to skvělé. Mně je mužů líto, že se pořád musí zapařovat.
Richard: Provzdušňování asi potom funguje lépe.
Karin: Já si myslím, že by nám rozhodně vzrostla populace.
Richard: To nevím, jestli potřebujeme. A teď se nebavíme o nás, nám už to stačí.
Začátky vztahu s paparazzi v patách
To je pravda, oba už děti máte. Začínali jste spolu před třinácti lety velmi dramaticky, byli jste hnanou zvěří českých médií. Jak jste to v té době zvládali?
Richard: Já tehdy paparazzi show v takové míře zažil poprvé. Nevěděl jsem, že fotografové jsou někde skrytí před domem a že nás fotí, když s dětmi jdeme na pizzu – jdeme kousek od domu na procházku. Dokonce jsem měl mezi fotografy kamaráda, který mi to hlásil, pokud na něj vyšla služba – abych třeba někam nechodil, protože dostal příkaz tam na mě čekat. Tehdy jsem to poprvé zažil na té paparazzi úrovni. Na druhou stranu jsem byl v showbyznysu už tak dlouho, že jsem si říkal, že tohle k tomu prostě patří. Ono se to přežene a za týden to bude zase někdo jiný.
Je pravda, že vy jste byl ostřílený, ale Karin tolik ne. A hlavně děti.
Karin: Já jsem samozřejmě ostřílená nebyla. Zasáhlo mě to spíše v tom smyslu, kolik výmyslů vznikalo. Třeba jsem volala mámě a říkala jsem jí: „Zítra se asi dočteš úplný nesmysl, mně už se to dostalo do ruky. Bude to o tom, že zatímco jsem s manželem natáčela, tak jsem s Richardem trávila noci.“ Vlastně si to někdo vymyslí, aby se to lépe četlo. Z jedné strany tomu rozumím, z druhé strany vás to samozřejmě zasáhne. Já si tehdy řekla, že už nebudu nikdy číst bulvár, a je fakt, že jsem si ho od té doby nekoupila. Vždycky se to ke mně spíš nějakým způsobem dostane.
Tomu neutečete, ne?
Karin: Třeba mi to někdo pošle nebo mi Richard řekne. Ten mi to hlásí, když se to k němu dostane. Třeba s velkým zpožděním řekne: „Před čtrnácti dny o nás psali to a to.“ „A co, blbý?“ „Ani ne.“ Nejdu si to ani vyhledat, nechávám to, aby to šlo mimo mě. Naše děti byly v té době docela malé a neuměly číst, tolik to nevnímaly.
Richard: Občas viděly obrázek na titulní straně.
Karin: V nákupáku potom křičely na jiné rodiče: „Hele, maminka je v časopisu!“ Vzpomínám si na časopis, kde byla koláž s bublinami, jak nás nafotili. „Tady vyšli ven a kupovali si pizzu.“ Jasmínka přinesla ten časopis, který jí asi koupil tatínek, a chtěla, abych jí přečetla, co se tam píše. A já četla: „Tak jsme šli na procházku. Podívej se, jaký je hezký den. Sluníčko nám svítí, děti jsou hodné, vyrazili jsme si na pizzu.“ Tohle jsem četla a řekla jsem jí: „Vidíš? Napsali o nás takovou pohádku.“ Děti to naštěstí minulo.
Děti si na sebe přirozeně zvykaly
Jak jste ze začátku zvládali patchworkovou rodinu, kdy k vašim vlastním dětem přibyly děti od milovaného člověka?
Richard: Že přišly děti, to jsme zvládali dobře, protože děti se hned začaly mít rády a fungovaly jako kamarádi.
Karin: Od začátku si sedly.
Tak to jste měli velké štěstí. Nežárlily na sebe?
Karin: My jsme je totiž nenutili. Postupně jsme je připravili na to, že bychom časem mohli všichni fungovat dohromady. Nebyla to žádná hurá akce: „Tak, teď se všichni sestěhujeme, tady máš nového bráchu a ségru, a budeme všichni bydlet na jedné hromadě.“ Tak to prostě nebylo. Měly to postupné, teprve když ony chtěly. Najednou říkaly: „Nechceš u nás přespat? My chceme, aby tady přespala Jasmínka.“ Nebo obráceně. Začaly dětské přespávačky, takže i velcí začali přespávat. Bylo to přirozené.
Richard: Za začátku jsme nebydleli spolu. Bydleli jsme kousek od sebe, záměrně, a potkávali jsme se, abychom dětem dali prostor.
Karin: Aby se poznaly jinak, než aby měly obavu, že o toho rodiče přicházejí a nezačaly žárlit. Jasmínka byla jedináček a našla v Ríšovi a v Berušce sourozence. Nesmírně ji to v té době posunulo, protože byla velmi uzavřené dítě, které se mě pořád drželo, byla pořád u mě. Najednou jí to dalo rozlet. Jim zase pomohlo, že mají někoho třetího, takže při tom střídání se síly hezky ředily.
Richard Krajčo o svých panických atakách
Richarde, klobouk dolů, že jste začal otevřeně mluvit o svých panických atakách.
Richard: Myslím, že je někdy smutné, že to člověka potká. A trošku to souvisí s tím mluvením obecně, o kterém jsme se zmínili na začátku. Já se do toho dostal asi sám – svou prací a svým workoholismem. Do roku 2017 jsem kapele dělal i manažera a vlastně nedělal nic jiného, než že jsem žil Kryštofem – budovat, naplňovat vize…
Jak jste do toho zvládal děti? To vůbec nechápu.
Richard: Možná proto se ty panické ataky objevily. Tělo to přestalo dávat.
Karin: Nervová soustava odešla.
A vy jste to poznala, Karin?
Karin: Já byla první člověk, kterému to hlásil, když se to poprvé stalo. On vůbec nevěděl, co se děje. Tak mi volal, popisoval, co mu je. U nás v rodině máme člověka, který celoživotně trpí panickými atakami, takže když mi to popsal, tak jsem okamžitě věděla, že je to ono. Říkala jsem mu: „Prosím tě, neboj se. Tělo si teď myslí, že zahyne. Všechno v tobě křičí.“ Tělo opravdu začne vykazovat symptomy umírání. Mysl to nedává, ta tomu nerozumí. Tak jsem to s ním probrala. Že je to evidentně panická ataka, která prostě přejde. Zvládli jsme to na dálku, protože nebyl v Praze, byl někde na Slovensku.
Richard: V Bratislavě.
Karin: Takže jsme to řešili a já věděla jednu jedinou věc – že musí vyjít na pódium a zpívat. Že to musí udělat. Protože kdyby to neudělal, tak se může stát něco mnohem horšího. Najednou by ztratil jistotu toho, že se tyhle věci dají zvládnout. Podařilo se to, Ríša to zvládnul.
Richard: Ale nevybral jsem si úplně nejvhodnější okamžik, kdy to říct. Řekl jsem to na Slavících, kdy jsem tu panickou ataku zrovna dostal.
Karin: Ríša byl hrozně roztomilej. On vůbec nepočítal s tím, že by nějakou cenu mohl získat. Tak jsme tam seděli, a když se to schylovalo, tak se začal bát. On si nikdy nepřipravuje žádnou řeč – je takový, že vyjde, nějak to řekne a ono to nějak dopadne, nechá se nést atmosférou. Jak na něj šla ta panická ataka, tak se ke mně naklonil a řekl: „Já tam asi nemůžu jít, mně se dělá zle, já vůbec nevím, co mám říct. Co řeknu?“ A já mu řekla: „Tak prostě řekni, co cítíš.“ Ale nevěděla jsem, že to vezme takhle doslova.
Richard: No a já jsem mluvil o té atace. Ale zpětně si uvědomuju, že to nebyl úplně vhodný okamžik, protože jsem zrovna měl na sobě ten modrý kostým od Burberry a přišel jsem s tou pánskou kabelkou – ale stejně nikdo nevěří, že byla pánská. Takže to vůbec nikoho nezajímalo. Všichni řešili, že jsem přišel v kovbojských botách, které vypadaly jako lodičky. Takže všechna média psala, že jsem přišel v lodičkách.
Karin: Opravdu to byly vysoké koně!
Vždyť může přijít, v čem chce, kdy jindy než na Slavíka?
Karin: Ale tolik hejtů, co Richard dostal, nedostal nikdy za nic. Ani za ten Agrofert ne. Byla to taková vlna hejtů, že to i mně vyrazilo dech.
Richard: V tu chvíli jsem si uvědomil, že národ není na určité věci připravený. Na určité změny, posuny. My se tak tváříme, máme trochu pocit, že rozumíme všemu na světě. Víme, jak vyřešit který světový konflikt, proč ho řešit takto a jak by se ve vzdálených oblastech mělo žít. Ale neumíme si poradit s pánskou kabelkou. To mě usvědčilo v mém smýšlení, že je někdy lepší ve veřejném smyslu nebýt aktivní. Protože na to nejme připravení. My se tak jenom tváříme.
Karin: Ale naštěstí ne všichni. Člověk si mnohem víc všímá hejtů než těch pozitivních věcí. Přišlo strašné množství hejtů, ale z druhé strany ta mlčící většina, ta to olajkuje. Když se lidé mají postavit za něco, co může působit kontroverzně, tak radši mlčí. Tiše to olajkují, tiše zamávají, ale vlastně se bojí, aby se sami neocitli ve středu nějaké konfrontace.
To muselo být těžké období. Co pomáhá? Nějaké medikamenty?
Richard: Já nesahám po medikamentech. Jsou lidé, kterým to může pomoci, ale já se to snažím zvládat sám za sebe. Pak je dobré mít medikament po svém boku.
O čem dalším promluvili Richard Krajčo a Karin Krajčo Babinská:
- Kdy se na Richarda začala Karin zálibně dívat
- Proč se oba kloní k vegetariánství a jaká byla jejich cesta
- Jak se Richard vyrovnává s hejty na Kryštof kempy
- O knize Čarodějky a jak se z Karin stala spisovatelka
- O chystané šamanské cestě do Amazonie a dalších plánech na cestování
Na fotografie slavného manželského páru, Richarda Krajča a Karin Krajčo Babinské, se můžete podívat v naší fotogalerii.
