Vendula Pizingerová propadla houbaření: Když najdete houbu, prodlouží vám to život o pár sekund, říká Máma na přechodu

Neznám snad člověka, který by řekl, že nerad houbaří, že se nerad prochází po lese, nebo že nedokáže ocenit tu neskutečnou radost, když najde houbu. Jednou jsem četla v nějakým časopise, že když najdete houbu, prodlouží vám to život o pár sekund. Pár sekund čistý radosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: Egypt mi učaroval. S maminkou jsme tam prožily silný zážitek, přiznává Vendula Pizingerová

Táta vždycky říkal, že houby na nás nebudou čekat

Jako malá jsem jezdila do lesa s rodičema skoro pořád. Táta byl voják, tak jsme měli povolenku do vojenského prostoru v Brdech. A to bylo neskutečný, protože tam rostlo hodně hub. Autem jsme tam z Černošic byli asi za hodinu. Výprava spočívala v tom, že se nejdřív dělala svačina, ale už den předem, protože ráno jsme museli vyrážet hodně brzo. Táta vždycky říkal, že houby na nás nebudou čekat.

A pamatuju si, že když ještě žil děda, tak jsme jezdili všichni a náš žigulík byl úplně plnej a našvihnutej. Vzadu připravený košíky, který vždycky babička roztřídila, aby každej měl ten svůj. Já nikdy nechtěla košík od jahod, takovej ten hnusnej hranatej, a vždycky mi ho dávali. Pak mi babička pořídila malej kulatej košík a říkávala: "To je košíček naší Venušky." Pak tam taky byly nože, každej měl speciálně svůj. A vyrazili jsme.

Mohlo by Vás zajímat:

Pizingerovy zradilo cestou do Albánie auto: Tchyně sehnala náhradní díl a poslala ho expres za námi, líčí Máma na přechodu

Hned cestou tam jsem chtěla jíst svačinu

Jezdili jsme od lesa k lesu a máma to tam měla pojmenovaný. Takže třeba U zatáčky nebo U dvacetikoruny. Vždycky jsem se ptala, proč se to tak jmenuje, a máma, že tam jednou našla dvacetikorunu. Ještě takovou tu papírovou modrou. Dneska už dvacka není v podstatě nic.

Byli jsme vždycky strašně šťastní, já jsem hned cestou tam chtěla jíst svačinu, chleba s vysočinou. Nejlepší bylo, když máma s sebou navařila vejce. Jak se oloupaly, tak to pak smrdělo v celým autě. Když byla babička už starší, měla angínu pectoris, hodně jí otékaly nohy a nemohla do lesa. Ale i tak s námi jela. Nemohla ani nazout holinky, tak si vzala dvoje tlustý ponožky a chodila alespoň okolo škarpy. Mnohdy tam našla největší a nejhezčí hřiby.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Vendula Pizingerova (@vendulapizingerova)

Jezdila jsem na houby i v Jevanech s malou Klárou

Když jsem se potom z domova odstěhovala, tak ta láska k houbaření ve mně přetrvávala. Jezdila jsem na houby v Jevanech s kočárkem s malou Klárou. Samozřejmě nikdo z místních mi neřekl, kde houby rostou. Soused vždycky přinesl hřiby a říkal: „To musíš jít jednou se mnou, to já ti neřeknu, ale ukážu.“ Takže jsem vždycky pátrala a byl to krok pokus omyl. Ale nakonec i já si tam našla místa, kde rostly hřiby, a taky jsem chodívala na lišky. Lišky má mimochodem hrozně rád můj muž Josef a zrovna tuhle nadával, že si musí kupovat vaničku za 150 korun.

Mohlo by Vás zajímat:

Vendula Pizingerová o zážitcích ze seznamky: Jednoho pána jsem radši obešla, měl ponožky v sandálech

Pepíček už našel svůj první hříbek

Hrozně ráda jsem chodívala na houby s kamarádkou Simonou, která je dneska mojí tchyní. Do lesů v Říčanech, který ona od malička zná a chodívala tam, když byl Josef malej. Teď tam chodí s malým Pepíčkem, jejím vnoučkem, a ten už našel i svůj první hříbek. A měl neskutečnou radost. Teď jsme byli s Pepíčkem někde v zoologický zahradě a na parkovišti tam měly malý hříbky z umělý hmoty. A on: „Houbiky, houbiky.“ Evidentně tu houbařskou vášeň podědí po nás obou, po mně i po Simoně.

I jeho táta chodil se Simonou na houby, když byl malej. Teď jde na houby, jenom když jsme u nás na srubu, kde rostou bedly. A na to se moc těším, jestli letos porostou. Bedla je nepřehlédnutelná houba, takže Pepíček bude mít hodně šancí odnést si z lesa nějaký úlovek.

Mohlo by Vás zajímat:

Manžel slíbil, že mi udělá klícku na zahradě a tam mě zavře, říká o stárnutí Máma na přechodu Vendula Pizingerová

Přeju si, aby začalo trošku pršet

Jediný, co je na mým houbaření blbý, je, že nemám orientační smysl. Což mnohdy znamenalo, že když jsem byla sama v říčanským lese, musela jsem volat Simoně a popsat jí, kde jsem. Nechápu, jak podle toho může někdo něco poznat. Jsou tam všude samý stromy, i když dneska už taky ne, kůrovec s tím docela zamával. Ale ona mě z toho lesa dokázala xkrát vyvést. Teď už jsou samozřejmě navigace, takže když máte signál, tak se z lesa dostanete.

Takže já se moc na houby těším a přeju si, aby začalo trošku pršet, aby začaly růst. Aby v lese nejezdily těžební stroje, který dokážou zlikvidovat podhoubí na tak dlouhou dobu, že se jeho obnovy nedožijem.

Mohlo by Vás zajímat:

Máma na přechodu: Ve Varech jsem se blejskla v šatech ze sekáče za 280 Kč a starejch nazouvákách, líčí Vendula Pizingerová

Dobroty, které si můžete z hub připravit

Všem přeju, aby našli hodně hub, a ten, kdo je úplně nezná, aby se radši zeptal a neotrávil se. Já tedy neznám nikoho, komu by se to přihodilo. Tím, že jsem jezdila do lesa odmalička s našima, znám houby dobře.

Z hub se dají uvařit úžasný věci. Miluju drškovou z václavek, z hlívy nebo z masáku. A taky guláš je výbornej. Někdo dělá z hub tatarskej biftek, to je taky skvělý jídlo. Můj táta mi dělal smaženici s novým bramborem a nakrájenýma rajčatama. To je pro mě taková ta vůně a chuť dětství. Někdo má rád smažený hřiby, každej si tu svoji úpravu najde. Některé houby potřebujou víc prodělat, některým stačí málo. Hlavně nedostat žlučníkovej záchvat, protože houby jsou dost těžký do žaludku.

Tak ještě jednou: "Lovu zdar!"

Galerie Vendula Pizingerová miluje houbaření: Syn Pepíček už našel svůj první hřib

+ 9 fotek + 10 fotek