Facebook
Instagram
Celý svět včetně České republiky má za sebou období temna. Od loňska jsme se potýkali s nejrůznějšími protiepidemickými opatřeními, která letos v březnu vyvrcholila měsíc a půl dlouhým tvrdým lockdownem. Jak se to mimořádně náročné období podepsalo na psychice lidí, čím nejvíc trpěli, a co si naopak z pandemie koronaviru vzali pozitivního, prozradila v našem rozhovoru psychoterapeutka Sylvie Samsonová.
Sylvie Samsonová vede už osm let partnerskou a rodinnou poradnu SPOLU v Brně a přes 12 let se věnuje práci s dětmi. Je autorkou knížek SPOLU partnerský manuál a NAJDU TĚ seznamovací manuál. Během lockdownu podávala pomocnou ruku lidem, kteří tuto krizovou situaci přestali zvládat.
Co lidi v tomto období nejvíce trápilo?
Víc než kdy dříve jim chyběla láska. Zaznamenala jsem opravdu významný nárůst počtu těch, kteří se cítili osamělí, nepotřební, nežádoucí. Mnoho klientů pocházelo z řad dvacátníků a druhou polovinu tvořili lidé nad 40 let. Obě skupiny měly společného jmenovatele. Byli odříznutí od přátel, mnohdy i od rodiny. Mnozí také zůstali doma a to buď na home office, nebo prostě proto, že pro ně nebyla práce.
Co jim ještě chybělo kromě lásky a nějaké činnosti?
Určitě finanční prostředky. S tím, jak lidé přicházeli o práci, narůstal stres z toho, "jak zaplatím nájem, hypotéku, nakrmím děti“. Na první pohled se může zdát, že ubylo příležitostí k utrácení, avšak na druhé straně se zvýšily náklady. Lidé museli například denně krmit celou rodinu. Kupovali různé hry a knihy, aby zabavili děti. Mnohdy museli pořídit dětem tablety či notebooky, aby jim umožnili sledovat online výuku.
Jak se lockdown podepsal na partnerských vztazích?
Zkráceně lze říci, že partnerské vztahy lidí, kteří k sobě patří, se utužily, a těch, kteří k sobě nepatří, se naopak rozpadly. Páry i celé rodiny se musely ze dne na den přizpůsobit tomu, že veškerý čas tráví společně, což byla pro mnoho z nich zásadní změna.
A co rodiče a děti? Jak to společně zvládali?
Tam se u nás v poradně ukazují dva faktory. První typ rodičů nastolil dětem řád, povinnosti a čas, který tráví společně hraním a učením se. Tito rodiče se stali důslednějšími a děti se díky tomu naučily odpovědnosti a samostatnosti. Pak je druhá skupina rodičů, kteří se snažili stihnout vše najednou. Práci i zabavit děti a u toho uvařit, uklidit, vyvenčit psa… a dostávali sami sebe do diskomfortu tím, že jim nezbývaly síly na to, aby byli vůči dětem důslední. Jejich děti tedy výrazně „zvlčely“.
Kteří lidé obecně snášeli tvrdá koronavirová opatření nejhůře?
Překvapilo mě, jak skvěle to zvládají běžní senioři. Skupina těch, kteří byli pandemií nejvíce ohrožení. Byli neskutečně příjemní, vstřícní, rádi za každé slovo po telefonu, za každou drobnost. Těšili se z toho, že vyšlo sluníčko a rozkvetla jim azalka. Nejhůře se naopak lockdown podepsal na seniorech, kteří jsou v nemocnicích nebo na odděleních dlouhodobě nemocných. Tito lidé na tom nejsou dobře zdravotně a to, že za nimi nemohl přijít nikdo z rodiny a psychicky je podpořit, pro ně mělo často fatální následky.
Jak život v lockdownu a vůbec celá pandemie spojená se strachem z onemocnění covidem-19 poznamenaly lidi po psychické stránce?
Na to, abych odpověděla validně na tuto otázku, je potřeba čas. Teprve ten nám ukáže veškeré důsledky, které daná situace bude na lidi mít. Ti byli mnohdy až strašeni covidem-19. Někteří se v důsledku sledování zpravodajství dostávali do velmi vážných panických stavů. Dále se výrazně narušily sociální vazby. Třeba tím, že zkrachovala spousta obchodů. Představte si starší paní, která byla zvyklá chodit na nákup a prodejce byl jedním z mála lidí, se kterými přišla do styku. A teď tu najednou nebude… Lidé se také neměli možnost chodit důstojně rozloučit se zemřelými, neboť počet smutečních hostů byl výrazně omezen. I tyto věci budou v lidech doznívat a zanechávat negativní dopady.
Jak se toto období projevilo na dětech, které nemohly minimálně měsíc a půl do školy a vlastně ani mezi vrstevníky?
V obecné rovině mohu říci, že jim neprospělo. Každý z nás máme určité fáze vývoje, kdy se učíme odpovědnosti a samostatnosti. Děti celkově zlenivěly. Pro mnohé byl pak „šok“ vrátit se do školy, zase se naučit ráno vstávat, udělat úkoly. Zároveň se děti velmi zbrzdily v sociálních kontaktech. Virtuální kontakt nikdy nemůže plně vynahradit ten osobní. Dětem chyběli kamarádi, se kterými by sdílely stejné myšlenky, názory, potíže... A chybělo jim i to, že se s některým z vrstevníků nedostaly „do křížku“, protože právě tohle nás učí reagovat a řešit problémy, které v životě přijdou.
A místo ve škole trávily spoustu času u počítačů či tabletů...
Ano, k těm se v uplynulém roce doslova „připoutaly“. Nebude úplně snadné je od těchto přístrojů dostat. Existuje několik studií, které jasně prokazují, že jde o vytvoření „závislosti na elektronice“ a opravdu velmi malé děti (žáci prvního stupně) teď trávily u PC celé dopoledne. To prostě není dobře. Nebudu zabíhat do detailů, ale každý přístroj vysílá elektrozáření, které našemu mozku rozhodně neprospívá.
Spousta z nás možná ještě nevidí světlo na konci tunelu a obává se návratu epidemie a přísných opatření. Co byste takovým lidem doporučila?
John Lennon řekl, že „nakonec vše dobře dopadne, a pokud nedopadlo, tak ještě není konec“. Doporučení je jednoduché – čím budete „krmit“ svoji mysl, na to budete myslet a takový bude váš život. Zaměřte se na věci, které vám dělají radost. Napište si seznam alespoň 20 věcí, které děláte rádi a které vám zlepší náladu. Mělo by jít o drobnosti, jakože si napustíte večer vanu, podíváte se na romantický film nebo se jdete sami projít na 20 minut do lesa. Cokoliv, co vám „dělá dobře na duši“. A když je zrovna den, kdy toho bylo opravdu moc, tak zalistujte a udělejte si radost, protože radosti není nikdy dost.
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
