Herečka Eva Leinweberová pečovala o umírající maminku: Úplně jsem zapomněla na sebe. Psychicky i fyzicky mě to zlomilo

Herečka Eva Leinweberová přijala pozvání své spolužačky Milušky Bittnerové do talk show Na kafeečko.Evu jsme mohli vídat na obrazovkách České televize v komediálním seriálu Osada.V Osadě si Eva Leinweberová zahrála po boku kolegy Igora Bareše.Eva Leinweberová hraje v seriálu manželku zámožného podnikatele Južana.+ 7 fotek+ 8 fotek

Pozvání do talk show Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát přijala její spolužačka, herečka Eva Leinweberová (49). Společně probraly nejen herecké začátky nebo Evinu roli paštikářky v komedii Účastníci zájezdu, ale především nelehké období, kdy se Leinweberová starala o umírající maminku. Co by dnes poradila lidem ve stejné situaci?

Veronika Nováková
Veronika Nováková 19. 10. 2022 09:00

Herečku Evu Leinweberovou znají televizní diváci ze seriálu Osada, který se aktuálně připravuje na druhou sérii, ale upozornila na sebe především v komedii Účastníci zájezdu. Zde si zahrála macatou mámu od rodiny, paštikářku Jitku, která pár kroků od pláže vaří svým dětem guláš na plynovém vařiči.

Dnes rozvedená herečka je také matkou čtrnáctileté Dorotky, kterou má s hercem Ondřejem Nosálkem. Když bylo Dorotce šest měsíců, učinila Eva zásadní rozhodnutí, a sice přestěhovat svoji těžce nemocnou osmdesátiletou maminku z Prostějova do Prahy. „Najednou jsem zjistila, že to vůbec není tak jednoduché a růžové, jak jsem si to s tím mateřským mlékem na mozku představovala," vysvětluje Eva Leinweberová, která se ze dne na den musela s manželem postarat de facto o dvě děti.

Eva Leinweberová o maminčině umírání

Evo, zmínila jsi nehezkou zkušenost s paní, která přišla z úřadu poptávat stav nemocného nebo starého člověka - tvého blízkého člověka, maminky.

Ano, zjistit způsobilost.

Abych se přiznala, vůbec jsem nevěděla, že tohle existuje.

Já taky ne, Miluško.

Takže z úřadu přijdou k tobě domů zjistit…

Myslím, že nikdo z nás netušíme, ať už se staráme o dítě, nebo seniora, na co máme nárok nebo kam bychom se mohli obrátit. Proto jsem se stala patronkou organizace Pečuj doma, která funguje po celé republice. Na tu je dobré se obrátit a zeptat se. Poskytnou veškerý servis, na co má člověk nárok - s čím se bude potýkat, co by si měl zařídit, co může dostat od státu nebo kde stát přispěje.

Jaká je tvá vlastní zkušenost?

Když se mi vrátila máma z nemocnice, řekli mi: „Dejte ji do LDN." Jenže to jsem nechtěla. Ale teď najednou - jak to začít dělat doma, v těch normálních podmínkách, kdy už je potřeba nějaká pomoc? A tam právě přichází tahle sociální pracovnice nebo sestra posoudit způsobilost. Podle toho se rozhoduje. Existuje nějaký příplatek, který je 800 Kč. Druhá fáze jsou 4000 Kč, potom 8000 Kč, a ten nejvyšší, když už je člověk úplný ležák, je 12 000 Kč. Ale ten nemocný člověk většinou tvrdí, že je zdráv, protože si nechce připadat nesoběstačný.

No, to si myslím, to jsme zažili u nás s tatínkem.

Takže potom jsou ty příspěvky strašně nízké, jenomže náklady na péči jsou obrovský - a dotuje to vlastně rodina.

Když ještě zůstanu u toho kontrolora, který takhle přijde posoudit stav. To je člověk, který je medicínsky vzdělaný, nebo to jsou úředníci?

Myslím, že bude spíš sociálně vzdělaný než medicínsky.

Každopádně je dobré vědět, že tahle organizace pomůže.

Přesně tak a obrátit se na ni a nebát se říct si o pomoc, informovat se. Já totiž nevěděla nic, takže jsem do toho skočila úplně, že jsem to zjišťovala spíš průběžně, ale je dobrý se vždycky na začátku zeptat někoho, kdo už to má za sebou, kdo už to zažil.

Maminka přišla do Prahy po smrti tvého tatínka, když byly Dorce 3 roky. V tu chvíli ses o ni začala starat?

Bylo to ještě trošičku jinak. Máma přišla do Prahy, když bylo dceři půl roku. Byla jsem v nějaké mateřské euforii a měla pocit, že je všechno růžové. Řekla jsem: „Jasně, ať máma není v Prostějově sama, ať jde do Prahy." Takže jsme to velmi rychle zrealizovali. Najednou bylo dceři půl roku a máma byla přestěhovaná.

Probuzení do reality.

A já zjistila, že to vůbec není tak jednoduché a růžové, jak jsem si to s tím mateřským mlékem na mozku představovala. Najednou jsem zjistila, že jsem téměř osmdesátiletého člověka přesadila někam, kde nemá známé, kde se vůbec neorientuje, kde neumí nastoupit do tramvaje. A najednou jsem viděla, že mamince musím dávat úplně stejnou péči, jako svému dítěti. Najednou jsem měla dvě děti. Když byly Dorce asi tři roky, tak přišly nějaké ty mrtvice a maminčin zdravotní stav se zhoršil.

Už když přišla do Prahy, tak jsi cítila, že to nebyl dobrý nápad. Ale byli jste na to v tu dobu ještě s manželem dva. Jak jste to kombinovali? Jeden byl v divadle, druhý hlídal maminku a dcerku?

Svého času ještě moje mamka, než byla nemocná, hlídala dceru. Měli jsme kolotoč, ale pak už jsem viděla, že to nezvládá. Já v té době třeba zkoušela jenom jednu věc za sezónu. Opravdu jsem nejela na plné obrátky. Ale pořád jsme řešili, kdo bude hlídat a pořád jsme byli ve stresu.

A ještě myslíš na to, aby netrpěl ten člověk, viď?

Aby všichni okolo netrpěli - aby dítě netrpělo, maminka netrpěla. Já v tu chvíli úplně zapomněla na sebe. Přibylo tolik úkolů, co sledovat a koho opečovávat. Potom mi ještě onemocněl pes, který měl něco podobného, jak moje máma, jak přes kopírák. Říkala jsem si, proč já to chytám dvojnásob.

Ptala ses tam nahoru proč?

Ptala jsem se, ale mám pocit, že to není ta správná otázka. Mám pocit, že bych se měla zeptat lépe. Zatím jsem nepřišla na vhodnou otázku. Proč zrovna já?

Tak se člověk ptá, ne? V zoufalství.

Ano, v zoufalství ano. Ale já už se přestala ptát, proč zrovna já. Když pozoruji kolegy a bavím se s nimi, tak každý má něco. Proto už se neptám. Jenom si říkám: „Já měla tohle. Někdo má tohle." V určitých chvílích jsem měla pocit: „Bože můj, to je strašný. Mně se děje největší zlo a největší hrůza na světě. Je to nefér!" Teď už vidím, že každému se něco stane.

Každý si neseme svůj kříž. Ale, Evi, nesmírně si vážím všech lidí, kteří tohle dokázali. Je to to největší, co můžeš druhému člověku dát.

Souhlasím. Trošku mi teď přejel mráz po zádech. Vím, že to teď možná bude znít blbě, ale i když mě tahle zkušenost psychicky zlomila, tak mám pocit, že se po nějaké době ukazuje, jak obohacující a přínosné je takové setkání se smrtí pro život. Pro ten život, který teď žijeme.

Určitě. Jak na to reagovala tvá dcera? Asi vnímala, že je babička hodně nemocná.

Mám pocit, že malé děti se s tímhle dokážou vyrovnat. Všechno berou mnohem přirozeněji. Já si to uvědomovala, ale ona s mou mámou mluvila, jako by jí vůbec nic nebylo. To na tom bylo moc hezké. Když máma umřela, Dorce bylo šest, byla v první třídě. V té době se děti ještě neptají nebo ještě nemají potřebu takových otázek.

Co ti to po třech letech přineslo po zdravotní stránce? Člověk jede, jede, jede. Najednou se zastaví - teď se můžu zhroutit. A tak se zhroutí, jak fyzicky, tak psychicky.

Máma měla hodně mrtvic a v momentě, kdy ji pustili domů, si hned druhý den zlomila krček. Když ji přivezli do nemocnice, tak mi řekli, že ji teď nebudou operovat, protože má z těch mrtvic tak strašně ředěnou krev, že už to na žádnou operaci nevypadá. Tyhle zprávy o jejím zdravotním stavu mě ničily a přemluvila jsem je, aby ji odoperovali. Protože kdyby ji neoperovali, tak ji odsoudí jako ležáka nebo člověka, který už nevstane.

Co bylo dál?

Jenže po té operaci mi řekli, že ji nebudou rehabilitovat, protože neví, kolikátého je a že je zmatená. Takže já si začala mámu rehabilitovat sama. Neuměla jsem to a neznám ty techniky. Na kyčle jsou obrovská vysoká chodítka, jenže když jsem ji na to chodítko z postele dostávala, tak se na mě věšela plnou vahou.

Mělo to následky?

A já jsem si kvůli téhle rehabilitaci úplně zničila plotýnky, protože jsem ji tahala fakt jen těma zádama. Vždycky po mně skočila a nepustila se mě, dokud jsem ji nedosmýkala na to chodítko. Začalo to plotýnkama a pak už se to přidávalo.

Takže co tvoje rehabilitace?

Ano, já potom už také potřebovala rehabilitaci, jenomže jsem nevěděla, kam s mámou. Jsou takové nemocnice odkladné péče, což jsem také nevěděla, že existuje. Tam jsem ji dala a za tři dny jsem zjistila, že ti starší lidé fakt bývají hodně zmatení. Když jsou v domácím prostředí, tak tam jim to vyhovuje, ale jakmile se jim prostředí změní a jsou v nemocnici nebo někde jinde, neví, kde jsou, a začnou se potulovat nebo hledají své věci. Řešením jsou v těchto nemocnicích léky, takže je utlumí, aby si neublížili. Když jsem po třech dnech zjistila, že máma už není schopná, tak jsem si řekla, že tohle ne.

Co dělat v takovém okamžiku, kdy máme doma někoho, kdo potřebuje naši péči, ale nechceme ho dát do LDNky, ačkoli ta indikace tam je?

Určitě bych šla na webovky organizace Pečuj doma a poradila se s těmi, kteří tam pracují.

Tam poradí i takové věci, kde sehnat polohovací postel, dýchací přístroj...

Myslím, že ano. Ale hlavně jsou tam vypsané všechny ty příspěvky - o co si zažádat, a že člověk může dostat i speciální kartičku, když má nepohyblivého blízkého. Je toho strašně moc a ty ženské to tam shromažďují. Ví, co je dostupné v Praze, v Jihomoravském kraji, prostě po celé republice. Je dobré se obrátit na někoho, kdo se tímhle zabývá, a to oni jsou, a nasměrují vás.

Dobře. A ještě ze své zkušenosti mi řekni, jak pečovat sama o sebe, abych tohle vydržela?

Jo, tak na tohle jsem ještě nepřišla. Strašně ráda bych poradila. Těžko říct. V době, kdy jsem pečovala, tak jsem samu sebe odsunula na druhou kolej, ale je dobré se udržet na stejném místě, jako ten pečovaný. Jak to udělat, to nevím. Je to jenom taková idea, ale dopřávat si také nějakou péči.

Jakmile se něco děje v letadle, tak máš nejprve nasadit přístroj sobě a potom dítěti.

Ano, je to tak.

O čem ještě promluvila Eva Leinweberová?

  • O své roli paštikářky Jitky v Účastnících zájezdu
  • O vzpomínkách na herecké začátky
  • Proč se nestala veterinářkou
  • O své dceři Dorce
  • O natáčení seriálu Osada
  • Jak se hraje divadlo pro děti

Zdroj náhledové fotografie k článku: Lifee.cz/talkshow Na kafeečko

Související články

Další články